Zážtky

La femme avec des cheveux blancs

12. května 2014 v 21:38 | PM
Byl jeden pátek, počátek března. Měl jsem ještě půl hodiny času do doby, než mi pojede vlak z Brna domů. Nespěchal jsem a šel ze školy pomalu a díval se, co se děje ve městě. Má ramena byla obalena tunou věcí, batůžkem s fototechnikou, notebookem, na zádech krosna. Bylo to asi tři sta metrů od nádraží a tu mě zastavila jakási bezdomovkyně s bílými vlasy. Nerozumněl jsem ji, pak mi však došla poněkud zvláštní věc; mluví anglicky. Rysy v její tváři byly docela příjemné, rozhodně jí slušel úsměv, který mi posléze věnovala a já chtěl snad věřit pocitu o tom, že neskrývá nic, co by mou peněženku chtělo připravit o její váhu. Byl upřímný, ale umouněný, stejně jako její bílé vlasy, špinavé ruce a zamazené hadry. Celý tento vjem ještě podporoval fakt, že při sobě měla nejméně čtyři igelitové různorodé tašky nalezené bůhvíkde úplně přeplněné všelijakým textilem a vším možným.
Oslovila mě: "Is it a camera?" (To je foťák?)..Byl jsem na pochybách, co ode mě bude chtít a tak po chvilce koukání jsem přitakal. Ona nasadila úsměv a zeptala se milým hlasem: "Can you take photo of me?" (Můžete mě vyfotit?) souhlasil jsem: rád totiž fotografuji cokoliv, obzvláště sociálně slabší skupiny, no a když si o to ještě řeknou, to je senza. Jal jsem se ji tedy fotografovat a ona pózovala a nechala se. Sdělila mi, že chce nějakou fotku sebe a když jsem se ji vyptával, jak to chce výsledně poslat, odvětila: "That's not important." (To není podstatné) Jelikož jsem právě ve chvíli dofotografování doufal, že po mě nebude chtít "money" usmál jsem se a ona se mě nečekaně zeptala: "Do you want some money for that?" (Chcete za to nějaké peníze?) Teď jsem byl trochu na vážkách - nenapadlo mě, že se někdy v mém životě objeví kdosi ušmudlaný, vypadající jako bezdomovkyně a bude MĚ chtít dát peníze za to, že jsem ji vyfotografoval a fotografii si nechal.

Odporný živočich a Jak jsem neumřel

3. května 2014 v 12:01 | PM
ODPORNÝ ŽIVOČICH

Byl krásný den a já si to, protože bylo volno, zamířil ke své babičce na oběd. Jelikož bych doma byl sám, zdržel jsem se tedy i po obědě nějaký čas tam, kde mimo ní byl i zbytek rodiny včetně menších dětí, které se pořád na něco vyptávaly. Po obědě jsem si to namířil tedy ven do dvorku, kde mi oči zklidňoval pohled na přírodu. Sledoval jsem dobytek, jak se pase, malé kůzlata, jak si hrají a jediné, co mě znepokojovalo byl fakt, že se ve velké jámě uprostřed pozemku, kde se před nedávnem babiččin syn žijící tamtéž rozhodl hledat za pomocí proutkaře vodu a nechal ji ve stavu podobný dopadu zbytku meteoritu, úporně snažily dostat se na svobodu dvě žabky. Dítě, které pobíhalo kolem mne je chtělo vylovit, ale dostalo zákaz od rodičů, a to kvůli svému nehezkému vzhledu, slizkosti a podobně. Jelikož jsem já přeci jenom už starší, dovolil jsem si tedy vzít žáby do svých rukou, jelikož se štítím málo věcí a pokud nemám jíst, jsem zvířemil, odnesl je za plot, kde mohly bez překážek odskákat tam, kam jim bylo po chuti.
A zde jsem si vzpomněl na příběh z knihy, kterou jsem nedávno kupoval v levných knihách. Jmenuje se Oceán v kapce rosy a obsahuje krásné poučné zenové příběhy.
Tento se jmenuje Ropucha zelená a dovolím si ho tu přednést:

Byla to teprve mladá žabka v pubertě, sotva dvouletá. Co ví mládí o životě? Malá obojživelnice byla milounce světlezelená s hezky hrbolatou pokoužkou...
"Bradavičnatou!" zabručel ropuší tatínek. "Vyprošuji si přesnost..."
"Dcerunko," prohlásila však maminka důrazně, "věřte mi, jste moc hezká, jste ta nejmilejší a nejšikovnější ze všech ropušek, jste učiněná žabka královna! Nedoskočíte sice tak daleko jako vaše sestřenice žába skokanka, zato na zahrádce jste mnohem užitečnější a já jsem na vás velmi pyšná!"
Mladá ropucha, plná sebedůvěry, vylezla jednoho letního večera zpoza rodinného kamene a vyšla si na procházku. Placatou hlavu hrdě vztyčenou, těžká víčka zeširoka rozevřená, rozhlížela se po neznámém světě. Bylo teplo, takový vlahý krásný večer. Na cestičce ji potkala roztomilá holčička a vykřikla:
"Fuj, ropucha!"
"Proboha, ta je ale šeredná!" prohlásila její matka.
A odstrčila ropuchu nohou. Ropuška instinktivně vypustila po celém těle ochranný jedovatý výměšek.
"To je vážně odporný živočich!" řekla matka.
A znechuceně odkráčely.
(kniha Oceán v kapce rosy, Henry Brunel, r. vydání 2005, orig. 2003, nakladatelství Garamond)

Dost mi to připomnělo Guliverovy cesty, když Guliver zablouděv v Liliput hodnotí tamní pidimužíky jako roztomilé a pidimužíky je on hodnocen jako velký a nehezký a když zblouděv do Brobdingnagu narazí na obry, připadají mu nehezcí, velcí, nemotorní, ale z jejich pohledu je Guliver malý a roztomilý. Člověk se má zamyslet nad svým povrchním hodnocením a vnímáním prostřednictvím "nějak nastaveného pocitu krásy"; to že je ropucha užitečná je totiž v tomto případě druhořadé.

Další, ale mnohem komplexnější CAMINO

10. ledna 2014 v 19:48 | PM
Já nevím, zase to lze přiřadit k psychologii.
...
Jak jenom vybrat z miliónů dobrých požitků koncentrovaných do pěti hodin jeden? Či aspoň něco dávajícího smysl, jenž se zdánlivě může zdát, že dává spíš nesmysl?
Blog jsem vždycky viděl jako ventilaci, která mi pomáhala srovnat si myšlenky. Něco, co zkrátka usměrní chaos v mé hlavě a z knih požitků poházených na zemi jich několik zarovná zpátky do regálů. Problém je, že každá náhlá situace, každý prožitek má tendenci otřást s touto knihvnou a shodit knihy zpět na zem. Pokud takový třes však není moc velký, je dost možné, že člověk stihne srovnat většinu knih zpátky na své místo (,které už může být i jinde).
Jak už jsem řekl, každá záležitost si pohrává s tímto pořádkem a čím je jich víc najednou či jsou intenzivnější nebo si nějakým způsobem protiřečí s těmi už zažitými, je to jen horší. Tedy, v jistém smyslu horší. Proto je třeba každou dobrou myšlenku, než přijde jiná, rychle zpracovat. Rychle.. Ono to ale tak rychle nejde.
V hlavě právě takový chaos mám. Jako už poněkolikáté se snažím nějakým způsobem ze sebe vydat jednu z nekonečno dobrých myšlenek a pocitů jakých jsem měl možnost prožít dnes během asi pěti hodin. Je to neskutečně těžké. Písmenka jsou tak směšně omezující. Drží to člověka velmi u země. Jak jenom popsat něco co popsat nejde?
V následujících větách se budu snažit udržet celistvost jakéhosi podivného příběhu jež je obrovský a velmi rozsáhlý. Jakožto definici této velikosti si představme například oceán. To si nelze představit, jen abstraktně.
A teď, i když to bude znít určitě hloupě, dejme tomu, že bychom vybrali ty nejslanější kapky, ze kterých bychom udělali jenom malý potůček či říčku a zbytek vody z oceánu nějak odstranili. Takhle si porozumíme. Takový vodní tok si umí představit každý. A na ten bezpočet úniků, kterými může voda odtéci jinam (a kterými já jsem šel všemi) zapomeňme. Jsme definováni. Jsme ohraničeni. Voda teče potůčkem, který má představitelně velkou hloubku a šířku toku. Nyní už víte, že hodně toho, co řeknu bude vlastně málo z toho, co vím, ale pořád toho bude dost, bude to přeci jenom nejslanější voda z oceánu.
...

Los tres caminos

8. ledna 2014 v 10:15 | PM
Tak něco PSYCHOlogického.
Je skoro až neskutečné, jak zajímavá může být taková každodenní cesta odněkud někam. Normálně se třeba jeví jako neobyčejná, nudná, stejná. Ovšem někdy se v kráčejícím tempu objeví nečekaně sehraný rytmus klapání nohou či prazvláštní pocit, který jste ještě na dané cestě nikdy předtím necítili. Neznám nic víc unavujícího, než campání po městě při pěti stupních, nabalen v očekávání zimy, inverzi, ocelové obloze a ty lidi. Všude. Všechno. Hodně z těchto neustále stejných cest městem jsou pořád stejné ač se děje neustále něco. Dneska jsem ale dostal při takové cestě pocit, jaký jsem do té doby neokusil.

Nádraží. Podchod. Proudy, masy. Všechno příšerně rychlé. Jako vždy. Podchodoví "umělci". Týpek řvající žvásty o bohu, jehož nikdo neposlouchal. Řku, to je blázen. Ale potom - zakláním hlavu a z bolavých, "procampaných" noh se najednou vytrácí veškerá nemohoucnost a já jsem volný. Světla v podchodě jsou rozzářeny a tvoří teď kolem sebe jakýsi, když to řeknu fotograficky, světelný přechod. Všechno je zčistajasna super. Lidí nevidím. Rozplývám se. Svět zdá se být součástí mne a ne já jeho, já jsem pán a nejdu. To země se se mnou chvěje a dere mě dopředu. Tak uplývá cesta. Všechno je tak krásně jemné a ten hnus venku tak stravitelný, že chci každou svou částečkou proplívat vším naráz a pochopit tak smysl bytí. Jen to všechno zpomalit, říkám si. Jen umět brzdit čas. Snažil jsem se o to. V jednu dobu mi to tak přišlo, ale pak to zase pěkně rychle odeznělo...
Nesnáším křesťanství. Ale týpek neřekl slovo o Kristu. Vlastně jsem prošel jen když řekl cosi ve smyslu bůh je s vámi. Zvláštní.
Jindy, a to zase v prostředí lesovém, razím stopu v mlze. Její hustota se snad nedá ani popsat. Vyrazil jsem na tůru kolem Kopce a na něj, já tak rád výhledy. Nejenže jsem předem naštvaný, že nic neuvidím, ale taky pak, když zjistím, že je kopec zarostlý stromy. No, to je jedno. Nálada se ve mně až vskutku nepochopitelně míchá jak šlehačka v mixu a cestou dál a dál směřuje k větší a větší zhnusenosti. Vcházím teď na louku, jež je obyčejně krásná svými nesčetnými vlnkami a svou dálavostí, nyní však ale není vidět na deset metrů dokola. Přede mnou se objevuje kopeček. Na něm jakoby ležela všechna naděje. Odhození brnění a závaží. Tam vidím kousek modrého nebe, tam, to je to místo, kde se trhá mlha, kde je díra, do které se vlívá veškerá nemožnost rozhlídnutí se, ta nepřátelská atmosféra. Krásná vidina jakési naděje.
Krok po kroku na vlnku. Teď už převládá dobrý pocit, zdá se, stoupám. Už lezu, budu na vrcholu tohoto kousku světa a skočím pak do vší jasnozřivosti. Ještě krok a uvidím před sebou tu krásu.
Jenže, nálada je jako předtím zase divná. Zhnusenost - vrací se. Jak to? Stojím skoro na kopečku a nic se neděje. Jsem na vrcholku. Udeřen jsem ránou, jež prolétla mnou doufavou duší a roztrhán jsem podrazem, jež ušit na mě byl. Přede mnou je snad ještě větší hrůza, než předtím. Následuje pocit hlubokého zklamání, jako kdyby se pot, co na sobě mám z průhledna stal nepropustně černým. Avšak navzdory tomu pokračuji v cestě a nečeká mě nic, než jen samá další mlha a úplná samota. Následuje les a v něm nic. Zas vše při starém, vlastně ani nevidím žádnou změnu v prostředí i když reálně se zajisté stala. Ale našel jsem zlatý prut navzdory svému prochladnutí. Jako třpytka obohatilo moji zkroucenou cestu a zhroucenou mysl pěna na stromu a cestičky vody, co ji tvořily, to jak pršelo předtím. A ty koruny stromů zahalené v té šedivosti, vypadaly, že končí někde milion kilometrů nade mnou a dělaly dojem (malé a ještě měnší větve) jakožto průdušky a kmen jako průdušnice spojen se zemí a dávajíc možnost mi dýchat. V tu chvíli jsem zapomněl na mlhu, dýchal jsem co mi bylo umožněno. Už to konečně šlo. Zbytek vypadal jako stádium před koncem světa. Ach, tak šeredně krásnou cestu bych tomu vhodným lidem přál. Byla to jako kapka naděje v moři marnosti.

Přijďte si rozlít kafe!

7. září 2013 v 19:12 | PM
Ve čtvrtek 5.6. v Brně jsem se zúčastnil projektu nadace pro nevidomé Světluška. Šel jsem se skupinkou pěti lidí do tmavého autobusu, tedy mobilní kavárny POTMĚ, zkusit si, jaké to je nevidět si na kafe.

Hudbou do uší! Hudba z RfP.

23. července 2013 v 22:50 | PM
Zdravíčko.
Mám takové nutkání podělit se se světem o výběr mojí digitální selekce muziky. Můžete věřit, že na svém harddisku skutečně přechovávám hudební styly od operety přes rock k například funky.
Dnes představím kapely pohybující se v žánrech post a dance punk, indie rock, math rock atp.

Budou to:

Anglická skupina vážených umělců FOALS, švédská sestava se šílenou vitalitou ROYAL REPUBLIC a do trojice známá opět britská kapela BLOC PARTY.
 
 

Reklama
-
Layout blogu je optimalizován pro rozlišení obrazovky 1920x1080x72 ob.
-
© PM 2013 - 2014 Nekraďte prosím.
(autorské právo se vztahuje k celému obsahu blogu)
Jsem příznivcem přívětivé komunikace a milerád propůjčím své dejmetomu dílo.
Inspirovali jste se-li snad mnou, neváhejte se se mnou o to podělit, budu velmi potěšen.