Výmysly, nemsysly ap.

pojďte všichni dělejte všechno budeme se mít dobře

16. prosince 2014 v 20:37 | PM
A má být pěkně a pěkně nebude a bude venku zase ten temnej humus zas škaredý šedý mračno semtam nějaká kapka a zas nic moc. Nějaký škaredý počasí tam venku bude a nebude dobrá nálada protože bude hnusně a všechno ztratí barvy protože nebude hezky. A tak se na sebe lidi budou šklebit ještě víc než se šklebí protože hnusný počasí rozšklebuje ještě víc a ty lidi budou chodit každej zarytej do vlastního límce kabátu celej ten svět bude strašně šedej a depresivní a každá ta malá procházející hlava davu a v davu bude mít vlastní vidinu o tom co je to depka a bude to všem ostatním hlavám dávat rozdrážděně najevo protože to chce ukázat jak je naštvaná a aby se vyhla konfliktu tak jako ostatní přidá do kroku tak se stane že hnusnou mlhu odvlečou ty lidi pryč ale místo toho se jim setmí ale to voni maj vyřešený vono stačí rozsvítit žárovky a je to máte po tmě a i ta hnusná mlha je pryč. Ale to je blbý. Vypaluje to voči a mě bolí, bolí mě oči a jsem vlastně strašně utahanej. Chci spát a voni se pořád mačkaj v tom davu a hulákaj a snažej se dostat pryč z toho davu ty hlavy ale pořád tam jsou a utíkaj a já jsem tam taky a chci pryč a jsem unavenej a ty hlavy pořád jdou a jdou a zrychlujou a já utíkám a dusím se protože tady není vzduch jak lidi dejchaj a kouří se z aut a je tady mlha a tma a světla a utíkám a běžím a oni běží taky, a proč běží když tady chtěli být a jsou tady a proč pak běžím já když mám s nimi všechno společného co je tady?

Už neběžím. Ležím a plácám se na zemi a šlapou na mě a to nebolí a voni pořád utíkaj a je tady hezky a odpočívám a ležím a dupou po mě a běží a běží a já ležím v trávě a svítí na mě slunce a běží a ležím a dobrý -


a tudle první reklamu jsem ukradl na blogu kdysi mé oblíbené blogerky která se na to už vykašlala a vůbec nemám rád společnost cet dvacet jedna a zacpávám si uši když slyším novinky z novy

Sloučit a vyvodit si cosi příběhu z vědomí a nevědomí

16. dubna 2014 v 14:41 | PM
Večer se chýlil ke konci. Nebylo co pít. Následovala cesta na internát. Jela poslední tramvaj, nastoupili jsme do ní. Spoustu zastávek bylo před a námi a v našem oku cíle dva. A to přinejmenším nastoupit na předposlední zastávce na spoj mezi dvěma vagóny vozu a svézt se posledních čtyři sta metrů s vlajícími vlasy. A druhý: dostat ty dva neubytované na internát. Cesta k tomu byla zcela jednoduchá. Na budově se aktuálně nachází lešení. Otevřeli jsme jim tedy okno v příslušném patře a pustili je dovnitř. Kytara, pivo, káva, zpěv, no a na tom linoleu chyběl v kroužku na pokoji už jen ten táborák. Největší vyvrcholení mělo nastat v podobě výhledu ze střechy třináctipatrové budovy. Jen co ti dva vylezli na lešenářskou konstrukci, tuhle se rozsvítilo v chodbě a zlý pohled a hlas nás poslal spát, čímž jsme se i vyhli vysvětlování, co to je za vetřelce.
(na pokoji panovalo jisté překvapení ze strany spolubydlících)

Tři asociané

21. března 2014 v 20:52 | PM

Todle vypnouc
složejc třitřeby

vsledujv tyž
nekombobinace

Díváš naňž:
nezviděls, nikterak?

co popadnež
tys, zběh?

Natexti tuž
tři tvojíž asociany.


Jarní melancholie (jaké neutišující ticho!)

16. března 2014 v 22:35 | PM
Bylo k jaru, nicméně počasí si stejně myslelo své. Celým dnem byl prosycen hustý déšť s metelicí kroutící dosud po zimě bezlistnaté větve, po chvílích i celé stromy. Kromě toho se v atmosféře vznášel podivný opar neznámého a tajemného a společně s kapkami deště přicházela poslední ozvěna někdejšího zimního smutku a samoty. Ten den byl významný, avšak bez významu. Ten den byl nekonečně stejný. Seděl jsem tehdy k večeru doma, sám a přemýšlel, pak měl zas hlavu v knize.
Okna prolévaly slzy deště a já vyšel ven, protože mě to ven táhlo; nemohlo mě nic přinutit zůstat doma, ba mě snad nenapadlo nic jiného, než jít do onoho počasí. Směřoval jsem si to k pramáti; vždyť mě chtěla vidět - a já - po tak dlouhých dnech stejného charakteru jako dnes cítil jsem potřebu potlačit pocit samoty.
Jen co vkročím do města, chvátí mě jas pouličních lamp. Venku na náměstí je k podivu na vzezření počasí dosti lidí. Probíhají zahalení kolem mne do pláštěnek a jejich podoba nese značně nekonkrétní rysy, spíš jako kdyby to byly myši běhající po poli po zátopě jejich nor; spoustu takových tvorů tu teď běsnilo taktéž. Chodili a naříkali, ve světlu pouličních lamp. Bylo tu mnoho lidí a jako by jejich počet narůstal. Jen já šel stále nepozměněným tempem a pochvíli se vjem cesty zúžil pouze na místa před mýma očima. Hlavu měl jsem nyní zabořenou do vlastních myšlenek a tehdy nedbal jsem na tyto pobíhající zmary. Posléze mi tento komažik vyhodnotila hlava jako utišující hluk, nýbrž celé to halekání a huhlání těch beztvarých neexistencí mi katalyzovalo celou řadu neskutečně nepopsatelných vjemů. Celou obrazovou formou hloubky myšlenek stávala se předloha rozdováděného počasí, co panovalo a jak jsem ho vylíčil. Jistě si dovedete představit, co může jen takový rozmar byť jen lokálního středoevropského mraku s myslí člověka uzpůsobit. A tak tedy šel jsem, svižným krokem, potkávál čím dál méně lidí, než se všichni ztratili z očního kontaktu.

Nápadové odpadlíci z videoautoportrétu

11. prosince 2013 v 22:11 | PM
V aktuální ospalé době se zabývám nejvíce otázkou provedení autoportrétu do školního projektu v předmětu základy videa.
Vymyslel jsem si video, které by popisovalo mou osobu dvěma způsoby. A vždy dvěma úhly pohledu, a to záběrem "na moje oči" a takovým, co vidím "mýma očima".
Jeden způsob jsou dějové pasáže lehce k sobě související, ale ne vždy. Spíš než mou osobu popisují jakési prožitky, které se mi nemusely ani nikdy stát. Je to spíš jen taková "sonda do žití autorova".
Mezi ně patří běh (protože jsem běhálista), snímky se mnou ve sprše, temná nálada večerní počítačová, okouzlení USB lampičkou svítící na klávesy počítače spaní, probouzení se, koukání ráno z okna na bezdomovkyni hrabající se v kontejneru, upadání, zhypnotizovaný nebo v transu stav či co, létání (snění), padání, probouzení se.
Tyto dějové prožitky prostřídává statický pohled na nástěnku, na kterou postupně přišpendluji metafory k těmto dějům.
Ha. Jaký to má začátek a konec - kam se to dobírá? Nástěnku zaplněnou asi sedmi obrázky (taky se zrcadlem) mám odnést na veřejné místo (obchodní centrum, hlavní nádraží, náměstí, darovat ji někomu na ulici). Tím říkám - teď jsem se tak nějak odhalil a ano světe - tady mě máš - takového, jaký jsem.
Neprošlo to. U kantora to nevyšlo.
Nápad se zdál být dobrý, ale jsem hold osoba s popisným charakterem tvorby. Zase z toho dělám dokument.
Jinak řečeno - to, co jsem natočil je pěkná nuda.
Opět jsem se zahloubal do říše myšlení a jednoho krásného večera před usnutím v posteli mě to došlo. (To je vždycky nejlepší čas na nápady..) Jaképak obrázky na nástěnku? Proč takovým podivným způsobem kombinovat fotku s videem?
Řekněme, že ponecháme metafory, ale trochu víc si pohrajeme.
Metafora běhu? Prostě na tu nástěnku hodím smradlavý kus zpoceného oblečení a pár zabláceným bot. Metafora sprchy? Vezmu kýbl s vodou a nechť se nástěnka osprchuje!
Bude to ještě dlouhá cesta. Ale datum odevzdání se krátí.
Svoje první video samozřejmě ukáži. To však až v novém roce.
Zatím si můžete prohlédnout šílené obrázky se symboly dějových sledů, jež jsem připichoval na nástěnku, které vysvětluji vždy pod obrázkem:



SEN - Útěk

10. listopadu 2013 v 11:28 | PM
Můj dnešní sen byl napínavý.
Co si pamatuji, začalo to tak, že jsem se potloukal na nejzazším místě patřícímu nějakému velkému městu (zřejmě Brnu), bylo to nějaké malé depo, kde bylo pár zrezivělých nákladních vagónů a pár budov, které zajisté svojí hnusností musely patřit českým drahám (ale to ve snu nebylo řečeno). Na východní straně byl kopec se stromy, který ukončoval odstaviště (jak vím, že na východní? - protože svítilo slunko a už bylo níže, než je v poledne, totiž už bylo poznat, kde zapadne). Na tom kopci jsem seděl a pozoroval moji spolužačku se svou novou přítelkyní, která se zabývala sprejováním jedné z velkých stěn kousek pode mnou. Při chvíli nepozornosti se mi objevily za zády. Ani jsem se nelekl, pozdravil jsem ji a pak mi spolužačka - Barbora začala vysvětlovat, jak musí toto absolvovat, jelikož její přítelkyně má takový mus, zkrátka je to její život a dělá to, jako kdyby byla náměsíčná. Opře se do toho a neví o sobě. Čirý umělec. Vysvětlovala, že se stává nezvladatelnou a ona při ní musí stát, když sprejuje.
Dalšího dne jsem vytáhl kamaráda a šel to taky zkusit. Na protější stěnu. Jenže bylo opět slunko a viditelno. Ani jsme sprejerské dílo nedokončili a už na nás někdo zařval.

Kde je toho zdroj?

20. října 2013 v 0:11 | PM
Když jsem dneska hledal ilustrativní fotorafii k mému článku se snem, v hlavě jsem měl stále obrázky z něho. Ze sebedonucování jsem měl tu potřebu prostě ten svůj děsivý sen zveřejnit. Problém byl ale ten, že nebyl dostatek času, abych mohl aspoň nějak lépe přiblížit své obrazové počitky ze snu k nějakému reálnému objektu, který měl ilustrativně představovat, co se mi zdálo. Původní záměr byl alespoň polocelek, nakonec to zašlo až k detailu.
Ale stejně to stojí za nic něco takového obrazově popsat, když člověk neumí kreslit, ani malovat, ale jen fotit. Pak prostě jen musím hledat a hledat říkal jsem si...-

SEN - Čína, megakšeft, atom

19. října 2013 v 18:38 | PM
Je dost možná pravděpodobnost, že si něco domýšlím, do snu, který si mi zdál z 16. na 17.října. Nejlépe si sen člověk pamatuje ráno, ale k jeho zapsání se dostávám až večer.
A ke zveřejnění až v sobotu večer.

SEN

 
 

Reklama
-
Layout blogu je optimalizován pro rozlišení obrazovky 1920x1080x72 ob.
-
© PM 2013 - 2014 Nekraďte prosím.
(autorské právo se vztahuje k celému obsahu blogu)
Jsem příznivcem přívětivé komunikace a milerád propůjčím své dejmetomu dílo.
Inspirovali jste se-li snad mnou, neváhejte se se mnou o to podělit, budu velmi potěšen.