Mé písmenosti

Jak na guláš

20. listopadu 2014 v 19:21 | PM
Mám tak trochu problém s určováním pořadí věcí tak, abych ty nejvíce pro mě podstatné udělal jako první. Ještě horší však je počet termínů, které se v aktuální době objevují k dokončení nedokončeného. A tak s hlavou zatíženou o tyto záležitosti se koušu do rtů a přeji si, aby vše vyšlo tak jak má. Ale pravda je taková: mám toho tolik, že nedělám nic. Tak sedím a koumám a vymýšlím teorie jak dosáhnout štěstí


Už někdy v minulosti jsem si docela dobře vymezil činnosti svého zájmu, které mě na duši i na těle uspokojují. Skáču schizofrenicky nejčastěji mezi dvěmi: úplně jasně fotografie s přesahem do podobných oborů a orientací v přírodě, což se týká většinou orientačního běhu. Jsou to dva světy, se kterými jsem už jaksi pevně srostl a patří ke mně. Nejtěžší je jejich syntetizace, ale bez jednoho není druhého. Když běhám, nestačí mi to a musím to nějakým způsobem vyjádřit fotograficky.
Myslím, že každý by chtěl najít něco, co by ho učinilo šťastnějším v životě. Tak zde popíši, jaké cesty za štěstím zkouším jít já a jaké překážky jsou mi kladeny.
Začnu reálnou zkušeností. Jakožto student maturitního ročníku se pokouším pokračovat na vysoké škole; mám v úmyslu podat čtyři přihlášky na obor mého zájmu: toť tedy ten první, fotografie.
Letos v den výročí Sametové revoluce se konaly na pražské uměleckoprůmyslové škole konzultace ohledně uchazečských fotografií s profesory. Přinesl jsem fotografický dokumentární soubor o orientačních běžcích (což se dá trochu považovat za tu syntetizaci mých zájmů) a také jiné soubory, jaké se už drží pouze světa fotografického. Nesnažil jsem se nijakým způsobem prezentovat svoje práce dohromady, ale diferencializovaně jako samostatné výstavní složky, které se každá o něco vlastního zajímá. Nicméně, po postupném "přihazování prací na plac", jsem zjistil, že nejdůležitější prvek katedry je celkový pohled na svět jedince, to jest uchazeče a posléze studenta a jeho vnímání a přemýšlení a pak následný odraz těchto vlastností v uměleckém díle jakožto jednotném celku plném několika výstavních souborů. Docílil jsem tak u profesorů velmi chaosného dojmu; vypadal jsem jako silně nerozhodnutý člověk. Byl to zajímavý zážitek, kdy jsem se rozebíráním vlastních prací a následnou diskusí se zkušenými dostal o krok víc do svého niterna a ještě víc se dobral k otázce "co tedy vlastně dělám?" "a má smysl vůbec promítat sport do fotografie, jestliže se v ní dokáži zabývat i jinými věcmi?" Kdybych se nepokoušel o slučování zájmů a v jednom upustil od druhého, mohl bych tak žít? Nebo bych byl polovičatý?

Možná že řešení je takové: zajímat se o věci kolem, tvořit a čas od času se na ty své práce podívat a diagnostikovat. Ten chaos mě možná časem opustí a začnu opravdu vědět, kam chci směřovat. Bylo by to fajn. No, teď však je třeba sebrat vše co mám a vytvořit "naddílo" mých díl, které by charakterizovalo cestu světem mé osoby za současného stavu. A i to je možná řešení. Možná to z toho všelijakého guláše díky pečlivému výběru vyzní.

Toulky

18. srpna 2014 v 16:09 | PM
Daleko, daleko v hloubkách podvědomí se nachází zdroj automatického duševního vyvrhelu. Takový stav je zmatečný, ale s největší pravděpodobností dochází k vysvlečení se do naha, řekl bych k odhalení jádra vlastní osobnosti. Při takovém stavu se někdy až děsivě lze dozvědět, co tělo na příkaz ne rozumem ovládanou myslí dělá, ať už jen třeba z vyprávění. Nejsem velký znalec v oboru hypnosy či východních filozofií, ale je mi jasné, že úplná pravda o sobě a vůbec se nenaskýtá za otevřenýma očima, protože kdokoli může tuto pravdu měnit procesem vnímání. Jinými slovy, každý na své ruce nemusí vidět pět prstů. Je to přelud, sen. Naše vědomí prstů na ruce může analyzovat šest, stejně tak jako čtyři. Tady je v mém studiu ještě lehká mezera, proto si nejsem zcela jist, zda nejpravdivější stupeň poznání je samotné nevědomí či nevědomý počin podvědomí. Protože ve druhém případě bychom stále museli počítat s tím, že podnět pro počin přichází z venčí, a tam pravdu asi nelze hledat. Proto myslím, že v takovém stadiu se držíme ještě nohama na zemi a že to největší stvořitelstvo se nachází pouze v hlubinách ničeho, nevnímání, nevědomí, protože jenom tam v tom "místě" není času; odtamtud se vyvinulo dobro a zlo, protože to ani ono neexistovalo, dokud jsme jej vědomě nerozdělili. Mám pravdu?
Pak by tedy ještě existovalo jedno vysvětlení, a to je, že nevědomí ovládá vědomí - hmotu, zdánlivou realitu. V takovém případě bychom mohli odškrtnout v pořadí slovo podvědomí a zůstala by jen realita a jakésicosi nevědomé.
(Ach, a co ten zvláštní dualismus - nic x něco, dobro x zlo...?)


Postupů, jak přenechat chování podvědomí či nevědomí je více, asi nejlepší způsob, jak se k němu dostat je uvědomit si, že si nelze nic uvědomovat. Protože tehdy má moc v ruce stále ještě racionální strana mozku (jak se jedná o uvědomování si, tak vždy je to tak...) Z vlastních zkušeností musím podotknout počitky z festivalu v Trutnově, kde mi dozajista k nevědomí pomohlo spoustu trávy, ale největší cestu do neznáma poskýtal mantrický tanec do zblbnutí Hare Kršna. Je to neskutečně dobrodružné a při takových sešns, které tyto organizace pořádají je cesta za poznáním poněkud snadnější.

Včera z podvědomí a na základě reality vznikl text na kusu papíru bydlící v mé kapse až do dnešního rána:
Otsrk červenoč,
kelžblk dotměskoč,
divoké trdmtm,
camsýsi skrm.

A takové jsou toulky po hvězdách.

Paviánům bum bum

14. března 2014 v 20:21 | PM
A jak už to tak bývá, z kraviny vzniká posléze seriózní věc nebo alespoň věc dobrá. Někdy mám prostě takové nutkání vzít fotoaparát do ruky a zaznamenat celý svět! Toto nutkání je čím jsem starší, tím silnější. Přidejme k tomu obor video, trochu literatury a hurá, je ze mne Leonardo! No. Dobře, k takovému talentu na všechno mám asi zřejmě trošku dál - stačí, když se zamyslím...: "Pane učiteli, na tu reklamní image fotku nápoje jsem fotil Top Topic. Dal jsem k té flašce hrozno, a tak dále - a to pozadí je supr, myslím.", "No...Tak...Je to jedna z variant, no..." ... nebo: "Hele, mám takovou jednu strašně dobrou fotku, ona je podexponovaná a to je na tom děsně fajn! Plane z toho parádní atmosféra, sleduj!", "No...hm...jo..." ...a podobné příklady.
Nechci se shazovat. Jsou tady ještě věci, které mi nikdo neokomentoval a stále si o nich myslím, že jsou vskutku dobré! Nicméně, to si myslím pořád i o těch, kteréžto mi další shodili. A! Tady je jedna! Tato byla i jedním přítelem dobře ohodnocena, dokonce. Inu, člověk někdy možná dává větší váhu špatnému, než dobrému. A co vůbec, jim se to líbit nemusí.
A dost. Vymyslil jsem si díky jednomu takovému nucení fotografování souboru o internátu, na němž žiji a o divočinách uvnitř. Ukáži nejlepší fotografii, jiné možná jindy. Budoucí soubor nese jméno Rezervace paviánů.

Je to kamarád, nezlobí, nekouše, jen občas trochu moc štěká. Určitě ho budete mít rádi!

21. února 2014 v 23:06 | PM
Abych bezcenně neplýtval písmenky: já se vám, blogerům omlouvám, pokud jste ode mě pod článek někdy vyfasovali drsný komentář.
Tak jsem si ale uvědomil, že narážíte na slepé uličky, které jsem já už dávno, tak před sto lety, přijde mi, obešel. Otázkou je, zda jsou tyto uličky opravdu slepé.

První sebezprc:
Ono je to tak strašně super nadávat těm malým teenagerům, že opovrhováním učiva budou mít z mozku malou krabičku, ve které bude bude nic jiného, než nic. (BiGG iNsPiRaTiOOONnnNn) Tady je první rodičovská rada do mého a vašeho budoucího života v roli mateřského mučedníka. Mílí rodiče, nechte své děti vykoupat se v jejich vlbostech* prosím, otážete-li se sebe, zkoušeli-li jste kouřit a kdovíco, když vám bylo, kolik vám bylo, řeknete si, no jasně, ale po svých dětech to jistě nechcete. Ano. Je zcela správné parchantovi to zakazovat, ale to mu jistě nezabrání v tom, aby pokračoval za vašemi zády. Na vás je tedy nepřímý a letmý podnět, kterým vytvoříte v hlavě dítěte myšlenku, která mu bude sama jako virus v těle spalovat nutkání zapálit si cígo. Jen opatrně, okolo, a hlavně nehonit dítě po dvorku s křikem "Ty spratku, dej mi zpátky ty cigarety!". Jo, to je další věc. Nemůžete chtít, aby váš spratek nekouřil, když má kde krást cigarety. To není dobrý příklad.
Nejsme tady však v polepšovně a ani nechci měnit směr blogu a dát si sraz s ženou.cz tak nějak u ní doma.cz.

To je strašně srandovní, začal jsem blogovat někdy v deseti letech a tehdy byl blog.cz svět plný tajemných zákoutí pro mé oko výborných myšlenek, měl jsem oblíbené blogy, zbožňoval jejich navštěvování a vzájemnou komunikaci mezi majiteli. Veřejné deníčky jsou nádhernou věcí.
Postupem času ne, že bych strádal, ale v současné době nenacházím utěšení na tomto serveru, protože hodně blogů je identických co se týká obsahu a ne a ne si to uvědomit (asi jsem prostě na to už moc starej). Pak sorry, že ty fotky kytek vypadaj stejně na blogu x blogerky X jako na blogu y blogerky Y. Ba ne, tamta je má víc dožluta. V těchto případech už rezignuji na svůj post zpětného kritika blogerů za účelem jejich vlastního duševního postupu.

Titulek článku může být prázdný.

13. listopadu 2013 v 21:40 | PM
Poslední dobou si říkám, kde to vlastně létám. Když ráno vstanu, nevidím nic nového. Jedinou radost ze všeho mám možná tu, že se mi zdál opět prapodivný sen a já se opřu do hloubání, abych, protože mě to vskutku zajímá, zjistil, co se mi ten sen snažil říct. Je to totiž šíleně divný svět, ta hlava. A vůbec, myšlení.
Ráno vstanu, vidím smogem zahalenou šedou krajinu z okna, otevřu okno a následně ji i cítím. Snídám, připravuji se na den, jedu šalinou, kde projíždím důvěrně známá místa a opět se setkávám s haldou lidí, které vlastně ani nevidím, či spíše nechci vidět, protože mě nezajímají. Alespoň si to říkám, totiž ve chvíli, kdy sedím v oné šalině a můj mozek nevykazuje žádnou myšlenkovou aktivitu, ze sebe dělám Sherlocka a zhlížím každý záhyb kdejakého přísedícího. Ano, ale vůbec mě to vlastně nezajímá.
Co dál? Sedím ve školní lavici, poslouchám výklad a pak? Jedu opět šalinou a musím zírat na místa, která mě iritují a to nejenom proto, že je vidím pětkrát denně, ale i pro zmatek, jaký tu panuje, neklid, pro brněnskou chátru...
Je to stále stereotyp. Neustále si opakuji, že mě vlastně učení baví - ale cesta, jaká k němu vede je odstrašující a nehezká, blbá a .. a prostě langweilig. (Čti dál, je to docela zajímavý)

Melancholicko-vzpomínková divnost

17. září 2013 v 23:12 | PM
Ach ten čas, mámení smyslů. Doba psychologického supervědění nabila svých pozic. Právě stalo se, začaly se v hlavě mojí mísit myšlenky melancholické a vzpomínky s pocity taky takovými.

Po šesté

19. července 2013 v 12:53 | Ten, jehož jméno se nesmí vyslovit
Že by mě pořád bavilo zakládat nové blogy je blbost, po šesté v řadě už vlastním doufám ten poslední. Mazání pěti blogů předtím mělo vždycky nějaký důvod:
- když jsem si založil úplně první blog, který nebyl o mně
- když jsem si natolik posral layout blogu, že s tím nešlo nic dělat a tak jediná možnost byla založit nový
- když jsem měl blog a ještě jeden, který jsem používal periferně - nakonec se věnoval jen jemu
- když jsem si říkal, že už nechci mít současné štamgasty na blogu
- když jsem mu udělal špatné jméno

a po sedmi letech blogování je tu šestý v řadě!

Jako většina blogů bude tenhle o tvorbě autora. Především fotografické a prostě písemné.
Při snaze nebýt stereotyp - považujte mě prosím za někoho, kdo si nekoupil zrcadlovku a za týden z něho byl fotograf na vysoké komerční úrovni (stránkou na facebooku vždy v názvu se slovem "photography"). Taky se moje rubriky nejmenují "kreslím" "fotím" "píšu". Tento obor mě skutečně baví a co já vím, je mi jedno, jestli se tím budu živit nebo ne (bylo by to ale dobré, když to studuji). Vlastním kromě digitálu i analog, a to středoformát, ale i kinofilmové zrcadlo.
Z písemné části - občas si moc rád prostě píšu, co mě napadne. Příběhy, co se mi staly nebo když mě něco rozhořčí a mám náladu napsat naštvanou kritiku s obsahem na čtyři A4... Cokoliv.
Taky sportuji. Běhám - především orientační běh, jezdím na MTB (fajnovkovém) kole dlouhé trasy přes kopce a ďolíky, in-linenuji, chodím extrémní dálkové pochody. V zimě zase jezdím na běžkách, sjezduji a v dlouhých chvílích jezdím i na prkně.
Jinak se učím na kytaru, zlehka se šprtám španělštinu, čtu knihy, popíjím s kamarády, no a samozřejmě taky chodím do školy. Je to ŠUŘka v Brně.

a tak dále
Kdo jsem? Dozvíš se! Vydrž!
Zatím ale.. Hurá do psaní!
 
 

Reklama
-
Layout blogu je optimalizován pro rozlišení obrazovky 1920x1080x72 ob.
-
© PM 2013 - 2014 Nekraďte prosím.
(autorské právo se vztahuje k celému obsahu blogu)
Jsem příznivcem přívětivé komunikace a milerád propůjčím své dejmetomu dílo.
Inspirovali jste se-li snad mnou, neváhejte se se mnou o to podělit, budu velmi potěšen.