Červenec 2014

na vlastní, Vlasti, vlastně nevlastní kůži

25. července 2014 v 21:56 | PM |  Mé fotorgafie
Není chuť rozepisovat se na vlastní kůži. Foto tedy tady.
Já vám nevím, nejdříve jsem chtěl místo poslední fotky dát jinou, se šlupkou od banánu.
Takhle se to bude líbit víc. Mám být veselý?




Přijdu o já?

17. července 2014 v 9:21 | PM |  Jíné
Tak se bojím. Říkají mi, že bych tam měl jít a o to víc vím, jak se mi tam nechce. O to víc si toho vážím. Nechci mít to, co mají všichni ostatní jiní ať už to je jaké to je, tím nástojem se unifikuje, zestejňuje. To, co mám je moje, a to je známka jáovosti. Já jsem já a budu já. To, co mám já dělá já mnou. Každé moje já se roztahuje a zvětšuje se v toho zákrutech a říká: "hele, já a moji kolegové zakrutové jsme každý já"
Nevidím svět. To mě uzavírá do sebe a jsem to jenom já. Když to odhrnu, svět vidím, ale na strany ne - a tak se alespoň nemusím ohlížet, kdo se otáčí ke mně a šušká. Věčně to držet ale nemohu. Ach a takové horko. Ale když se toho zbavím, zůstane mi vlastní identita, která se ve viděném světě skrývá jen zde? Nebo snad ne? Je to jako samostatný strom na louce. Dělá si svoje. Budu vidět moc, když o to přijdu, že se já lekne a opustí mě?
Praktické důvody, Martine. Praktické důvody, tady se nehraje na já. Dneska v pět tam jdeš. A žádné bláhovosti.


Vliv krajiny krušnohorské

5. července 2014 v 19:33 | PM |  Vyjářdení k ...
V hlavě mám tolik nápadů k zápisu, ale prokrastinuji, jen co mám začít. Uvedu jen, že jsem poslední skoro měsíc zavřen mezi čtyřmi zdmi a můj život se, ještě v postatě stále, zakládá na opakování si španělských lekcí, knihách, dost často wikipedii (tam je tolik informací!) a také dobrém jídle, ach, byl mi diagnostikován zápal plic. Každý den jsem tedy čekal na vlivy osudu, kdy se konečně stane něco, by mi dlouhý počítačový život probarvilo; mám totiž ještě stále doporučení se šetřit, i když už nemoc pominula, a to až do půlky července. Neprobarvilo se nic moc. Tak jsem si to probarvil sám, chodil jsem na procházky do přírody (to bylo žůžo; ten den byl pak o kus jiný, než ten předtím), zkoumal jsem hlasy lesa a jeho měnící se strukturu, četl pana Václava Cílka a obdivoval jeho znalosti o naší krajině, které mi posléze procházky ozvláštňovaly .. člověk hned si začne všímat věcí předtím neviditelných, když ví víc.
Zaujala mě kniha Dýchat s ptáky, kde různorodými krátkými esejemi psanými většinou do Respektu popisuje, co je kolem nás a přesto to neznáme, umí krásně vyprávět o české krajině a zkrátka odhalovat tajemství země nezemě. Zkoumal jsem v tomto nemocném čase tedy zprvu působení krajiny na člověka, která ho obklopuje; na tom se mimochodem měla sestávat i má (neodevzdaná) fotografická práce ke konci roku (klauzura), poté mě velmi začaly zase zajímat byliny, které tu rostou a nakonec mě začaly lákat opět výlety po česku na kole a pěšky, a tak jsem plánoval a plánoval na doby, kdy budu zdravý. Jedna z takových lokalit, co mě zaujaly byla například Božídarské rašeliniště.
Momentálně vynechávám Rock for People a dorazil jsem, ještě stále v šetřícím módu, do Karlových Varů obecně na filmový festival, kde čekám na mámu, ta přijede zítra za mnou. Do té doby objíždím doprovodné nebo nevázané akce a pozoruji bedlivě krajinu kolem.
Krušné hory byly klenot. Velká biologická rozmanitost tu byla, tedy určitě před dvacátým stoletím a níže, až do patnáctého (tehdy ovšem ještě jen těžba stříbra neznamenala tolik, jako právě ve dvacátém, kdy se zde těžilo všechno možné, co člověka snad napadne a taky to podle toho vypadalo). V současné době žádné CHKO, natož národní park. Hledal jsem tedy zajímavosti v tomto kraji, a právě ono rašeliniště (i když se zde rašelina také těžila) je docela zachované a zajímavé. Dnes jsem se byl projít tímto místem, je zde naučná stezka po dřevěné lávce nad podmáčenou půdou. Informační tabule na stezce provází světem vzácných a nevídaných rostlin a živočichů, roste zde například masožravka rosnatka okrouhlolistá nebo klečové borovice, o kterých se povídá, že by mohly být staré klidně i tisíc let.
Co se týká však celkového krušnohorského dojmu z hlediska krajiny, jsem tak trochu smutný.
Bydlím v Jenišově, v domě stojícím v areálu novostaveb, v obci kousíček od Varů a první pozoruhodnost po mém příjezdu se točila kolem dolu na kaolin, který zde vyrostl vcelku rychle. Objevil se pár metrů od této kolonie a zrovna v tento den se zde konala vášnivá diskuse s naštvanými obyvateli Jenišova, kteří s dobře připravenými argumenty útočili na neprojednané, podezřelé z korupce, jednání starosty městyse, který ač sliboval vylepšení zázemí v podobě sázení pruhů lesů (totiž tato lokalita je vcelku planná) a jiných, dal přednost zájmu jednoho člověka, majitele dolu: zřejmě. Plánovaná těžba se odhaduje na 68 let a za tu dobu se prach z dolu velmi dobře usadí v plicích zdejších lidí, obzvláště pak dětí, které zde mají vyrůstat, což je o to strašidelnější a díky západním větrům se velmi lehce bude snášet na Karlovy Vary, lázeňské město.
I bez (prozatím malé) díry v zemi nebyla tato krajina v blízké minulosti o nic veselejší. Pohled na zničenou bezlesnou krajinu snad zachrání lesní školka stojící nedaleko, kde se zřejmě nedalo dělat nic jiného, než zasázet kromě nepůvodních smrků s malou horskou snášenlivostí (smrk je zde přirozený, ne však ten vysazovaný) i americké stříbrné smrky. To roztěkané oči trochu uklidní a dopomůže i dosud provedená drobná diskutabilní rekultivace prostředí (nenechat to, přece jenom, na pospas přírodě?) v podobě rybníčků, několika stromečků a podobných blbin, o které je aspoň možné okem zavadit a tudíž vést dialog, zbytek je jaksi místo bez ducha, dřevoprodukující monokultury.

Ach, dnes jsem nepotkal masožravku, a tak jsem se na ni těšil.
Přírodo, ty bezbřehá studno pružných proměn - nápadů,
co s tímto dosud zuboženým místem?
Kdo se postará o návrat "biosíly",
jež zde zajisté byla magická?

Masožravky?
-
Layout blogu je optimalizován pro rozlišení obrazovky 1920x1080x72 ob.
-
© PM 2013 - 2014 Nekraďte prosím.
(autorské právo se vztahuje k celému obsahu blogu)
Jsem příznivcem přívětivé komunikace a milerád propůjčím své dejmetomu dílo.
Inspirovali jste se-li snad mnou, neváhejte se se mnou o to podělit, budu velmi potěšen.