Odporný živočich a Jak jsem neumřel

3. května 2014 v 12:01 | PM |  Zážtky
ODPORNÝ ŽIVOČICH

Byl krásný den a já si to, protože bylo volno, zamířil ke své babičce na oběd. Jelikož bych doma byl sám, zdržel jsem se tedy i po obědě nějaký čas tam, kde mimo ní byl i zbytek rodiny včetně menších dětí, které se pořád na něco vyptávaly. Po obědě jsem si to namířil tedy ven do dvorku, kde mi oči zklidňoval pohled na přírodu. Sledoval jsem dobytek, jak se pase, malé kůzlata, jak si hrají a jediné, co mě znepokojovalo byl fakt, že se ve velké jámě uprostřed pozemku, kde se před nedávnem babiččin syn žijící tamtéž rozhodl hledat za pomocí proutkaře vodu a nechal ji ve stavu podobný dopadu zbytku meteoritu, úporně snažily dostat se na svobodu dvě žabky. Dítě, které pobíhalo kolem mne je chtělo vylovit, ale dostalo zákaz od rodičů, a to kvůli svému nehezkému vzhledu, slizkosti a podobně. Jelikož jsem já přeci jenom už starší, dovolil jsem si tedy vzít žáby do svých rukou, jelikož se štítím málo věcí a pokud nemám jíst, jsem zvířemil, odnesl je za plot, kde mohly bez překážek odskákat tam, kam jim bylo po chuti.
A zde jsem si vzpomněl na příběh z knihy, kterou jsem nedávno kupoval v levných knihách. Jmenuje se Oceán v kapce rosy a obsahuje krásné poučné zenové příběhy.
Tento se jmenuje Ropucha zelená a dovolím si ho tu přednést:

Byla to teprve mladá žabka v pubertě, sotva dvouletá. Co ví mládí o životě? Malá obojživelnice byla milounce světlezelená s hezky hrbolatou pokoužkou...
"Bradavičnatou!" zabručel ropuší tatínek. "Vyprošuji si přesnost..."
"Dcerunko," prohlásila však maminka důrazně, "věřte mi, jste moc hezká, jste ta nejmilejší a nejšikovnější ze všech ropušek, jste učiněná žabka královna! Nedoskočíte sice tak daleko jako vaše sestřenice žába skokanka, zato na zahrádce jste mnohem užitečnější a já jsem na vás velmi pyšná!"
Mladá ropucha, plná sebedůvěry, vylezla jednoho letního večera zpoza rodinného kamene a vyšla si na procházku. Placatou hlavu hrdě vztyčenou, těžká víčka zeširoka rozevřená, rozhlížela se po neznámém světě. Bylo teplo, takový vlahý krásný večer. Na cestičce ji potkala roztomilá holčička a vykřikla:
"Fuj, ropucha!"
"Proboha, ta je ale šeredná!" prohlásila její matka.
A odstrčila ropuchu nohou. Ropuška instinktivně vypustila po celém těle ochranný jedovatý výměšek.
"To je vážně odporný živočich!" řekla matka.
A znechuceně odkráčely.
(kniha Oceán v kapce rosy, Henry Brunel, r. vydání 2005, orig. 2003, nakladatelství Garamond)

Dost mi to připomnělo Guliverovy cesty, když Guliver zablouděv v Liliput hodnotí tamní pidimužíky jako roztomilé a pidimužíky je on hodnocen jako velký a nehezký a když zblouděv do Brobdingnagu narazí na obry, připadají mu nehezcí, velcí, nemotorní, ale z jejich pohledu je Guliver malý a roztomilý. Člověk se má zamyslet nad svým povrchním hodnocením a vnímáním prostřednictvím "nějak nastaveného pocitu krásy"; to že je ropucha užitečná je totiž v tomto případě druhořadé.




JAK JSEM NEUMŘEL

Tento příběh vypráví o něčem jiném, ale nacházíme se stále na stejném místě. Je u babičky po obědě, tentokrát se nezabývám žábami, ale na mysl mi přišlo, že by bylo třeba spravit ručně dělanou okrasnou home-made zídku zapuštěnou do svahu z opukového kamene, jakou má babička na zahradě. Sdělil jsem jí to a ona přitakala a honem šla vytrhat plevel, který se do míst mezi kameny dostal. Chvíli trhala a pak se na mě s úsměvem a čimsi v ruce obrátila:
"Hele, co jsem vytrhla za kořen!"
Držela v ruce bílou hlízu. Rozradostnil jsem se i já, jelikož mě napadlo jediné: "vždyť to je divoký pastiňák!" Vzal jsem ho do ruky a jal se hledat další kusy. Byly tam, ale ještě malé, tak jsem je nechal v zemi. Mezitím jsem dítěti, co momentálně přestalo krmit dobytek trávou a začlo se zabývat mým pastiňákem musel vysvětlit, že je to něco jako mrkev, ale bílá a jako nevěřícímu Tomáši ještě dodat, že před spousty lety, když byla mrkev ještě mladá, byla taky bílá, takže je to skoro to samé. Přičichli jsme k předmětu a taky že jako mrkev voněl.
Zanedlouho jsem usoudil, že bych mohl jít už domů. Při rozloučení jsem babičce, jejímu příteli a sestřenici nabídl, aby se k večeru stavili na kávu. Odešel jsem a vzal si plevelný úlovek s sebou.
Doma jsem vyložil nákup koupený po cestě a s nadšením omyl hlízu, ukrojil, vložil do úst a žvýkal. Chtěl jsem porovnat rozdíl mezi mrkví a pastiňákem. Otevřel jsem ještě internet, abych se přesvědčil, že ty chutě, které mám v ústech jsou porovnatelné s popisovanými na internetu a s hrůzou se dozvěděl, že pastiňák nemá jehličkovité listy, ale placaté a že je vlastně snadno zaměnitelný se smrtelně jedovatou bylinou zvanou bolehlav plamatý.
Okamžitě jsem snědl karboxylové tablety, vyzvrátil pozřené až na oběd a zavolal chodě po bytě sem a tam sto padesát pět s otázkami, co mám dělat. Paní na druhém konci telefonu vůbec nevěděla, o co se jedná a tak jsem měl počkat, až si to najde na internetu a sdělí mi, co tam píší. Na to já, že si to taky umím najít. Přepojila mne na toxikologickou do Prahy, kam jsme se nemohl dovolat, měl jsem tedy zavolat do pěti minut. Nic jiného mi nezbývalo tedy, než počkat. Když mě konečně přepojili na Prahu, opáčila se na mě nějaká starší hlasem vyschlá paní, která zřejmě taky měla času na zbyt, když se mě zeptala "A můžete mi jako říct, proč jste to udělal?", na čež jsem ji musel vypravovat, že jsem měl pocit, že se jednalo o pastiňák...
Sdělila mi, že mám udělat to, co jsem už dávno udělal a dočetl se to taky na internetu, totiž zvracet a volat lékaře. Konečně si první paní poslouchaje na drátě řekla, že by bylo tedy rozumné poslat ke mně odvoz do dvacet kilometrů vzdáleného nemocnice (jelikož jsem kvůli státnímu svátku nemohl dojít do dvacet metrů vzdálené polikliniky). Přijela pro mě a v ní už ležel starý pan Martínek, dělník na stavbě, bývalý kolega na mé brigádě. Příběh jsem musel opakovat samozřejmě ještě jednou, přičemž mi od ležící páprda neustále opakoval větu "No jo, mladý kluci."
Poté jsem byl vysazen a doprovozen na oddělení, kde mi doktor (samozřejmě potom, co jsem celý příběh odvyprávěl znovu) vzhledem k mému stavu (podle informací z internetu se mi měla motat hlava, měl jsem přestávat dýchat nebo měly naopak nastat stimulační účinky) sdělil, že jsem klidně mohl dorazit na kole, protože zřejmě žádný z takových příznaků se nedostával až na zvýšený puls a "lehce zpomalené psychonmotorické tempo". I přes můj změněný úsudek okamžitě vypadnout z tohoto prostředí mě poručili zůstat na lůžku do rána do doby, než přijde pan primář sdělit mi, že to zřejmě nebyl bolehlav, což mi taky docházelo a než přijede vyděšený otec, který poté souhlasil, že se o tomto nebudeme nikomu zmiňovat. A když mi babička ještě večer volala, že se stavovala u mě a já tam nebyl, nechtěl jsem lhát a honem to zamluvil tím, že k tátovi pojedu zítra (což koneckonců byla pravda). Ráno mi tedy primář sdělil, že to nebyl bolehlav a sepsal srandovní zprávu o propuštění, kterou následujícího dne ještě četla obvodní doktorka vzhledem k tomu, že jsem ji ten den chystal navštívit kvůli kontrole týkající se povolení řízení automobilu. Jediné, co na to řekla bylo: "Hm. To je slušný."
S největší pravděpodobností se nejednalo ani o bolehlav, pastiňák či mrkev z minulého tisíciletí. Byla to planá petržel.

A tak se stalo, že jsem neumřel. Nejlépe z toho vyšla babička, která celou tu dobu o ničem nevěděla přestože jsem si díky jejímu plevelu pocestoval, měla v hlavě pořád pocit, že jsem zcela v pořádku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Slečna Tolstojová Slečna Tolstojová | Web | 12. května 2014 v 22:50 | Reagovat

Tak to neee. Ty jsi vážně umělec, co? Ti nestojí pevně nohama na zemi, takže potom jí, na co přijdou. :D Hlavně, žes to přežil.

2 PM PM | Web | 14. května 2014 v 18:17 | Reagovat

[1]: No. Byla to zkrátka sranda. V nemocnici mi sestra pravila toto: "Je první máj a ty místo toho, aby ses líbal pod stromem žereš petržel.."

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
-
Layout blogu je optimalizován pro rozlišení obrazovky 1920x1080x72 ob.
-
© PM 2013 - 2014 Nekraďte prosím.
(autorské právo se vztahuje k celému obsahu blogu)
Jsem příznivcem přívětivé komunikace a milerád propůjčím své dejmetomu dílo.
Inspirovali jste se-li snad mnou, neváhejte se se mnou o to podělit, budu velmi potěšen.