La femme avec des cheveux blancs

12. května 2014 v 21:38 | PM |  Zážtky
Byl jeden pátek, počátek března. Měl jsem ještě půl hodiny času do doby, než mi pojede vlak z Brna domů. Nespěchal jsem a šel ze školy pomalu a díval se, co se děje ve městě. Má ramena byla obalena tunou věcí, batůžkem s fototechnikou, notebookem, na zádech krosna. Bylo to asi tři sta metrů od nádraží a tu mě zastavila jakási bezdomovkyně s bílými vlasy. Nerozumněl jsem ji, pak mi však došla poněkud zvláštní věc; mluví anglicky. Rysy v její tváři byly docela příjemné, rozhodně jí slušel úsměv, který mi posléze věnovala a já chtěl snad věřit pocitu o tom, že neskrývá nic, co by mou peněženku chtělo připravit o její váhu. Byl upřímný, ale umouněný, stejně jako její bílé vlasy, špinavé ruce a zamazené hadry. Celý tento vjem ještě podporoval fakt, že při sobě měla nejméně čtyři igelitové různorodé tašky nalezené bůhvíkde úplně přeplněné všelijakým textilem a vším možným.
Oslovila mě: "Is it a camera?" (To je foťák?)..Byl jsem na pochybách, co ode mě bude chtít a tak po chvilce koukání jsem přitakal. Ona nasadila úsměv a zeptala se milým hlasem: "Can you take photo of me?" (Můžete mě vyfotit?) souhlasil jsem: rád totiž fotografuji cokoliv, obzvláště sociálně slabší skupiny, no a když si o to ještě řeknou, to je senza. Jal jsem se ji tedy fotografovat a ona pózovala a nechala se. Sdělila mi, že chce nějakou fotku sebe a když jsem se ji vyptával, jak to chce výsledně poslat, odvětila: "That's not important." (To není podstatné) Jelikož jsem právě ve chvíli dofotografování doufal, že po mě nebude chtít "money" usmál jsem se a ona se mě nečekaně zeptala: "Do you want some money for that?" (Chcete za to nějaké peníze?) Teď jsem byl trochu na vážkách - nenapadlo mě, že se někdy v mém životě objeví kdosi ušmudlaný, vypadající jako bezdomovkyně a bude MĚ chtít dát peníze za to, že jsem ji vyfotografoval a fotografii si nechal.


Akcent na "r" mi napovídal, že to nebude angličanka a nakonec mi to potvrdila sama. Tvrdila, že je z Francie a sem se dostala zapomocí stopování a že má namířeno za svými kamarády na jih Evropy. Začala mi posléze vyprávět svůj příběh a povídala tak moc a tak monotónně, že jsem chvílemi jen přitakával a prohodil něco ve smyslu "mhm" a pak ji zase upozornil na to, že mi zachvíli jede vlak; na to ona nedbala: jen dál vypravovala a nakonec, když už bych to příliš nestíhal jsem naléhal: "I really must go..." (Opravdu musím jít...), na čež mě přemlouvala a milým hlasem bez náznaků chtěla, abych s ní zašel na kávu. Dupkaje koukám na hodinky a snažím se utéct ze sebevíc zajímavé konverzace se slovy: "You're an interesting woman. But now I must go. I'm sorry." (Jste zajímavá žena. Teď však musím jít, je mi líto.) Když nevyšlo rande s kávou, souhlasil jsem, když mě požádala o telefonní číslo. Hledala papír a tužku v jejích kapsách u bundy plných různých papírků od bonbónů, cukříků do kávy, posmrkaných kapesníků, ubrousků a spousta jiných neindifikovatelných předmětů a když je konečně z těchto Hermioniny kapes vytáhla, dalších asi deset věcí ji spadlo na zem. Nebrala na to ohledy a podala mi blok s tužkou. S nejistotou jsem je uchopil a jal se psát telefonní číslo s předvolbou. Doufal jsem, že mi tato žena dá vědět, až pojede přes hranice a že se něco nového zajímavého třeba dozvím, nu a že ji možná zase někdy spatřím a ona mi řekne zas kus příběhu z cest...

-----

...Byl počátek května a mě napadlo zajít do brněnského kina Scala na projekci filmu zadarmo, na projekci Na slepo, kdy osoba dojde na ne předem stanovený film, tudíž neví, co jí čeká, takže vyloženě "na slepo". Zháněl jsem lidi, kteří by šli se mnou; zkusil jsem žehlící fázi u přítelkyně; nakonec mě nezbylo, než jít se svým kamarádem spolusedícím. Zažili jsme dvě hodiny filmu o stavech a pocitech hlavního hrdiny, anglického zvukaře, příchozivší do italského zvukařského studia ve snaze mít job a natáčet zvukové efekty k hororovému filmu. Ve zmíněné projekci se odrážely nesourodé vztahy mezi anglány a italiány a divák s nepronikavým pohledem zde narážel na paradoxy stereotypů obou národů. Byl to film Berberien Sound Studio (Il Vortice Equetrese) a unavil mě jak svou délkou, tak svým táhlým dějem a nijakým závěrem, kde už filmaři zřejmě nevěděli, jak se z příběhu vymanit jinak, než ho prostě utnout. To mě mrzelo, jinak se jednalo o dobrou "pocitovku" (jak se někdo vyjádřil na čsfd) a o celkem důvtipné záběry. Zajistilo mi to dostatek podněcující nálady k zamýšlení pro zbytek večera. Jelikož po filmu jel spoj každému jinak a každému blbě, vydali jsme se každý opačným směrem domů pěšky. Unaveně mě hlavou prolétávaly myšlenky, zda jsem něco neopomněl, při souzení filmu jako nedobře ukončený, ale výborně roztočený a ozvěny dobrých nápadů pro vlastní tvorbu. Putoval jsem takto dlouho, než mou kymácející se hlavu zarazil a dokonce ji i otočil nazpět tento fakt: viděl jsem La femme avec des cheveux blancs. Trochu mě však z hloubi duše zklamala. Viděl jsem ji přehrabovat se v pouličních koších. Což o to; ani nenapsala, ani nezavolala, ani vlastně neodjela. Šel jsem dál, jako bych si ji nevšiml a teď mě tato skutečnost zarážela ještě o trošku víc: jestli mi ta žena tenkrát v březnu nemluvila pravdu a je to jen prostá bezdomovkyně, proč tedy mluvila anglicky?
Nebyl jsem s to se zastavovat a vracet zpět k individuu, očka se mi přivírala, jen jsem spěchal, abych, až to bude co nejdříve možné, napsal (a posléze dopsal) tento článek.

Tak. Zajímalo by mě, zda ji ještě v Brně někdy potkám.
PM.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Slečna Tolstojová Slečna Tolstojová | Web | 12. května 2014 v 22:44 | Reagovat

Wow, tohle zní jak nějaká duchařská historka. Doufám, že budeš informovat o dalším průběhu tohoto příběhu, vypadá vážně zajímavě.

2 Iris V. Iris V. | Web | 13. května 2014 v 15:24 | Reagovat

S bezdomovcem jsem se ještě nikdy do hovoru nedala. A s takovouhle elegantní bezdomovkyní (dává vůbec toto slovní spojení smysl?) už vůbec ne. Jediná bezdomovkyně, kterou potkávám, sedí na frekventované ulici a říká "nemáte deset korun na chleba?"
Taktéž jsem zvědavá, jak to dopadne. :-)

3 PM PM | Web | 13. května 2014 v 18:40 | Reagovat

[1]: Otázka je, zda ji ještě potkám...

[2]: No ona je zjevení. Takového člověka neradno hledat v depu, ta se prostě někde objeví a člověk má pak celý den o čem dumat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
-
Layout blogu je optimalizován pro rozlišení obrazovky 1920x1080x72 ob.
-
© PM 2013 - 2014 Nekraďte prosím.
(autorské právo se vztahuje k celému obsahu blogu)
Jsem příznivcem přívětivé komunikace a milerád propůjčím své dejmetomu dílo.
Inspirovali jste se-li snad mnou, neváhejte se se mnou o to podělit, budu velmi potěšen.