Květen 2014

La femme avec des cheveux blancs

12. května 2014 v 21:38 | PM |  Zážtky
Byl jeden pátek, počátek března. Měl jsem ještě půl hodiny času do doby, než mi pojede vlak z Brna domů. Nespěchal jsem a šel ze školy pomalu a díval se, co se děje ve městě. Má ramena byla obalena tunou věcí, batůžkem s fototechnikou, notebookem, na zádech krosna. Bylo to asi tři sta metrů od nádraží a tu mě zastavila jakási bezdomovkyně s bílými vlasy. Nerozumněl jsem ji, pak mi však došla poněkud zvláštní věc; mluví anglicky. Rysy v její tváři byly docela příjemné, rozhodně jí slušel úsměv, který mi posléze věnovala a já chtěl snad věřit pocitu o tom, že neskrývá nic, co by mou peněženku chtělo připravit o její váhu. Byl upřímný, ale umouněný, stejně jako její bílé vlasy, špinavé ruce a zamazené hadry. Celý tento vjem ještě podporoval fakt, že při sobě měla nejméně čtyři igelitové různorodé tašky nalezené bůhvíkde úplně přeplněné všelijakým textilem a vším možným.
Oslovila mě: "Is it a camera?" (To je foťák?)..Byl jsem na pochybách, co ode mě bude chtít a tak po chvilce koukání jsem přitakal. Ona nasadila úsměv a zeptala se milým hlasem: "Can you take photo of me?" (Můžete mě vyfotit?) souhlasil jsem: rád totiž fotografuji cokoliv, obzvláště sociálně slabší skupiny, no a když si o to ještě řeknou, to je senza. Jal jsem se ji tedy fotografovat a ona pózovala a nechala se. Sdělila mi, že chce nějakou fotku sebe a když jsem se ji vyptával, jak to chce výsledně poslat, odvětila: "That's not important." (To není podstatné) Jelikož jsem právě ve chvíli dofotografování doufal, že po mě nebude chtít "money" usmál jsem se a ona se mě nečekaně zeptala: "Do you want some money for that?" (Chcete za to nějaké peníze?) Teď jsem byl trochu na vážkách - nenapadlo mě, že se někdy v mém životě objeví kdosi ušmudlaný, vypadající jako bezdomovkyně a bude MĚ chtít dát peníze za to, že jsem ji vyfotografoval a fotografii si nechal.

Odporný živočich a Jak jsem neumřel

3. května 2014 v 12:01 | PM |  Zážtky
ODPORNÝ ŽIVOČICH

Byl krásný den a já si to, protože bylo volno, zamířil ke své babičce na oběd. Jelikož bych doma byl sám, zdržel jsem se tedy i po obědě nějaký čas tam, kde mimo ní byl i zbytek rodiny včetně menších dětí, které se pořád na něco vyptávaly. Po obědě jsem si to namířil tedy ven do dvorku, kde mi oči zklidňoval pohled na přírodu. Sledoval jsem dobytek, jak se pase, malé kůzlata, jak si hrají a jediné, co mě znepokojovalo byl fakt, že se ve velké jámě uprostřed pozemku, kde se před nedávnem babiččin syn žijící tamtéž rozhodl hledat za pomocí proutkaře vodu a nechal ji ve stavu podobný dopadu zbytku meteoritu, úporně snažily dostat se na svobodu dvě žabky. Dítě, které pobíhalo kolem mne je chtělo vylovit, ale dostalo zákaz od rodičů, a to kvůli svému nehezkému vzhledu, slizkosti a podobně. Jelikož jsem já přeci jenom už starší, dovolil jsem si tedy vzít žáby do svých rukou, jelikož se štítím málo věcí a pokud nemám jíst, jsem zvířemil, odnesl je za plot, kde mohly bez překážek odskákat tam, kam jim bylo po chuti.
A zde jsem si vzpomněl na příběh z knihy, kterou jsem nedávno kupoval v levných knihách. Jmenuje se Oceán v kapce rosy a obsahuje krásné poučné zenové příběhy.
Tento se jmenuje Ropucha zelená a dovolím si ho tu přednést:

Byla to teprve mladá žabka v pubertě, sotva dvouletá. Co ví mládí o životě? Malá obojživelnice byla milounce světlezelená s hezky hrbolatou pokoužkou...
"Bradavičnatou!" zabručel ropuší tatínek. "Vyprošuji si přesnost..."
"Dcerunko," prohlásila však maminka důrazně, "věřte mi, jste moc hezká, jste ta nejmilejší a nejšikovnější ze všech ropušek, jste učiněná žabka královna! Nedoskočíte sice tak daleko jako vaše sestřenice žába skokanka, zato na zahrádce jste mnohem užitečnější a já jsem na vás velmi pyšná!"
Mladá ropucha, plná sebedůvěry, vylezla jednoho letního večera zpoza rodinného kamene a vyšla si na procházku. Placatou hlavu hrdě vztyčenou, těžká víčka zeširoka rozevřená, rozhlížela se po neznámém světě. Bylo teplo, takový vlahý krásný večer. Na cestičce ji potkala roztomilá holčička a vykřikla:
"Fuj, ropucha!"
"Proboha, ta je ale šeredná!" prohlásila její matka.
A odstrčila ropuchu nohou. Ropuška instinktivně vypustila po celém těle ochranný jedovatý výměšek.
"To je vážně odporný živočich!" řekla matka.
A znechuceně odkráčely.
(kniha Oceán v kapce rosy, Henry Brunel, r. vydání 2005, orig. 2003, nakladatelství Garamond)

Dost mi to připomnělo Guliverovy cesty, když Guliver zablouděv v Liliput hodnotí tamní pidimužíky jako roztomilé a pidimužíky je on hodnocen jako velký a nehezký a když zblouděv do Brobdingnagu narazí na obry, připadají mu nehezcí, velcí, nemotorní, ale z jejich pohledu je Guliver malý a roztomilý. Člověk se má zamyslet nad svým povrchním hodnocením a vnímáním prostřednictvím "nějak nastaveného pocitu krásy"; to že je ropucha užitečná je totiž v tomto případě druhořadé.

-
Layout blogu je optimalizován pro rozlišení obrazovky 1920x1080x72 ob.
-
© PM 2013 - 2014 Nekraďte prosím.
(autorské právo se vztahuje k celému obsahu blogu)
Jsem příznivcem přívětivé komunikace a milerád propůjčím své dejmetomu dílo.
Inspirovali jste se-li snad mnou, neváhejte se se mnou o to podělit, budu velmi potěšen.