Sloučit a vyvodit si cosi příběhu z vědomí a nevědomí

16. dubna 2014 v 14:41 | PM |  Výmysly, nemsysly ap.
Večer se chýlil ke konci. Nebylo co pít. Následovala cesta na internát. Jela poslední tramvaj, nastoupili jsme do ní. Spoustu zastávek bylo před a námi a v našem oku cíle dva. A to přinejmenším nastoupit na předposlední zastávce na spoj mezi dvěma vagóny vozu a svézt se posledních čtyři sta metrů s vlajícími vlasy. A druhý: dostat ty dva neubytované na internát. Cesta k tomu byla zcela jednoduchá. Na budově se aktuálně nachází lešení. Otevřeli jsme jim tedy okno v příslušném patře a pustili je dovnitř. Kytara, pivo, káva, zpěv, no a na tom linoleu chyběl v kroužku na pokoji už jen ten táborák. Největší vyvrcholení mělo nastat v podobě výhledu ze střechy třináctipatrové budovy. Jen co ti dva vylezli na lešenářskou konstrukci, tuhle se rozsvítilo v chodbě a zlý pohled a hlas nás poslal spát, čímž jsme se i vyhli vysvětlování, co to je za vetřelce.
(na pokoji panovalo jisté překvapení ze strany spolubydlících)

Dobrodružství pokračovalo (ovšem teď trochu z jiného džbánku), když se mi z podvědomí na základě velmi dobrých katalyzátorů myšlenek z večera vytvořil plynulý přechod do snu.
Odněkud ze tmy a prázdnoty jsme ve stejném seskupení vyskočili do místa jakéhosi obchodu s výlohou temně, zastarale špinavou připomínající vetešnictví. Vedle obchodu se nacházela telefonní budka stejného rázu. Vešli jsme dovnitř obchodu a krok za prahem se místnost rozzářila těmi největšími nesmysly na prodej; totiž byli jsme v novodobém hračkářství, kde se nacházelo spoustu, ale spoustu plastových blbostí - růžových, i jiných křiklavých i nekřiklavých barev. Co bylo zvláštní - ani jedna tato hračka neměla etiketu, ani popis zboží, takže nikde žádný Disney. Zaujalo mě třícentimetrové kladívko z gumového plastu. Mí druzi však znenadání začli odcházet z místa se slovy: "je to tu moc kýčovité". Souhlasil jsem a jal se na odchod taky. Povšiml jsem si člověka, který právě vstoupil do telefonní budky před obchodem, aby někomu zavolal, měl hlubší a na poslech příjemný hlas až z toho šel mráz po zádech. Před obchodem "dynamické gesto pohybu kamery" způsobilo, že se znenadání ocitám na místě obýváku své babičky. Ten je trochu pozměněn a mimo to - babička zde není. Místo bílých dřevěných oken jsou zde tmavě hnědá, veselá naivistická výmalba se taky ztratila a nahradila ji nepojmenovatelná barva působící jako nezbytný komponent do symfonie prapodivně temných nálad, jaké toto místo vyvolávalo. Zprvu mi zazvonil mobil. Kontakt byl uložen jako "Man Of The City". Zvedl jsem ho, ale už si přesně nepamatuji, co říkal, jisté je, že to byl onen hlubší a na poslech příjemný hlas, z něhož šel mráz po zádech. Vypadalo to, jako kdyby vyvolával svou intonací hlasu ta oblaka ke mně on.
Ležel jsem na pohovce a po chvíli cítil tlak, obrovský (a tak opravdově!), po chvíli jsem odhodil mobil a neslyšel vůbec nic, kolem mne byl hluk, dunění a mé tělo se chtělo roztrhnout. Jako kdyby vesmír a já jeho součástí se chtěl sám o svou velikost ještě několikrát zvětšit. V entuziasmu a uvěznění v sobě samém jsem nehybně vzhlédl k oknu, kde proplul malý bílý mráček kousek od skla, jako ticho před skutečnou bouří. Za ním v obrovské síle a tak veliké sneslo se k zemi tornádo. Dunělo a gigantickou silou strhávalo netkně se mě vše do víru, bilancovalo a dralo se kolem mých oken a upozorňovalo mě na sebe svou mohutnou sílou. Ničilo vše a požíralo prostor kolem. Já však jen jako němý svědek jsem pozoroval v relativním bezpečí tuto zkázu.
Poté samo odešlo a já se probudil.

Byl to jeden velký neskutečný zážitek a ještě těď mě ten večer spolu se snem fascinují; kéž bych je lépe dokázal popsat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Slečna Tolstojová Slečna Tolstojová | Web | 17. dubna 2014 v 20:10 | Reagovat

Sny bývají hodně zvláštní a asi každý si prožil nějaký ten den, který mu přišel neskutečný až surrealistický. Popisuješ výborně jako vždycky, ale možná by mě taky trochu zajímalo, jaká byla ta cesta na spojení tramvají. (Možná trochu víc, no):D

2 PM PM | Web | 17. dubna 2014 v 20:25 | Reagovat

[1]: V alkoholickém opojení jsem skoro až zahodil obavy a jen se smál. Popravdě řečeno, ve čtyřicetikilometrové rychlosti spadnout na koleje, nebylo by to nic příjemného. Cesta byla ale ohromně super, řekl bych, že to bylo lepší jak na motorce :D

3 Slečna Tolstojová Slečna Tolstojová | Web | 17. dubna 2014 v 20:52 | Reagovat

[2]: Tak ono to ani nebylo nic inteligentního, co si budeme povídat, ale asi to byl hodně zvláštní a intenzivní zážitek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
-
Layout blogu je optimalizován pro rozlišení obrazovky 1920x1080x72 ob.
-
© PM 2013 - 2014 Nekraďte prosím.
(autorské právo se vztahuje k celému obsahu blogu)
Jsem příznivcem přívětivé komunikace a milerád propůjčím své dejmetomu dílo.
Inspirovali jste se-li snad mnou, neváhejte se se mnou o to podělit, budu velmi potěšen.