Jarní melancholie (jaké neutišující ticho!)

16. března 2014 v 22:35 | PM |  Výmysly, nemsysly ap.
Bylo k jaru, nicméně počasí si stejně myslelo své. Celým dnem byl prosycen hustý déšť s metelicí kroutící dosud po zimě bezlistnaté větve, po chvílích i celé stromy. Kromě toho se v atmosféře vznášel podivný opar neznámého a tajemného a společně s kapkami deště přicházela poslední ozvěna někdejšího zimního smutku a samoty. Ten den byl významný, avšak bez významu. Ten den byl nekonečně stejný. Seděl jsem tehdy k večeru doma, sám a přemýšlel, pak měl zas hlavu v knize.
Okna prolévaly slzy deště a já vyšel ven, protože mě to ven táhlo; nemohlo mě nic přinutit zůstat doma, ba mě snad nenapadlo nic jiného, než jít do onoho počasí. Směřoval jsem si to k pramáti; vždyť mě chtěla vidět - a já - po tak dlouhých dnech stejného charakteru jako dnes cítil jsem potřebu potlačit pocit samoty.
Jen co vkročím do města, chvátí mě jas pouličních lamp. Venku na náměstí je k podivu na vzezření počasí dosti lidí. Probíhají zahalení kolem mne do pláštěnek a jejich podoba nese značně nekonkrétní rysy, spíš jako kdyby to byly myši běhající po poli po zátopě jejich nor; spoustu takových tvorů tu teď běsnilo taktéž. Chodili a naříkali, ve světlu pouličních lamp. Bylo tu mnoho lidí a jako by jejich počet narůstal. Jen já šel stále nepozměněným tempem a pochvíli se vjem cesty zúžil pouze na místa před mýma očima. Hlavu měl jsem nyní zabořenou do vlastních myšlenek a tehdy nedbal jsem na tyto pobíhající zmary. Posléze mi tento komažik vyhodnotila hlava jako utišující hluk, nýbrž celé to halekání a huhlání těch beztvarých neexistencí mi katalyzovalo celou řadu neskutečně nepopsatelných vjemů. Celou obrazovou formou hloubky myšlenek stávala se předloha rozdováděného počasí, co panovalo a jak jsem ho vylíčil. Jistě si dovedete představit, co může jen takový rozmar byť jen lokálního středoevropského mraku s myslí člověka uzpůsobit. A tak tedy šel jsem, svižným krokem, potkávál čím dál méně lidí, než se všichni ztratili z očního kontaktu.

Procházel jsem přes dva mosty a pak dlouhou álejí, jež byla proseta řadou prastarých kaštanů, jaké s bystrými a důstojnými místy stály pevně na zemi, jen své hořejší větve nechaly plápolat vlivem větru. Toto činění uzpůsobilo jejich vrzání, jaké se z vrchu sneslo celým tělem stromu až dolů na cestu. Znělo to jako kdyby spolu komunikovaly dávnou řečí. Zrovna se mi, a to mohu myslím říct celkem bezpochyby, v hlavě točily názory na možnost a nemožnost zhmotňování něčeho takového, jako je lidská duše a jaká je podstata tohoto slova; hledal jsem spíš definici na tuto omýlanou frázi, která v řadě lidí vzbudí výsměch, řadě ignoraci, jinde mystifikaci a další ji vysvětlují jako tělo svého rozumu. Otázku astrálního cestování a reinkarnací jsem pro dnešek už skoro vypustil, ale mysl je neoblomná a otrocky jsem byl donucen přemýšlet o znovuzrození (za co?). Názory na ně se značně liší, já však tvrdím, že dokud si osoba sama neprožije značně přesvědčující zážitek a promyslí-li možnost vlivu snad už jen polohypnotického vyvolání tohoto prožitku jeho vlastní fantazií, nemá do toho vůbec co mluvit. Já jsem takový zážitek dosud neměl možnost prožít. Proč je tady na světě ale pořád tolik zarputilých lidí, co se jako kolovrátek neustále vnucují do reportáží do televizí a tvrdí, že byli přímými účastníky těchto snad zdánlivých nemožností? V návalu neustálých otázek na toto téma šrotovala mi hlava, než se její objem zdál se zvětšil na třikrát a v záchvatu ji nezbývalo nic jiného, než se rozbolet (pokud by snad mohla prasknout). A tu bolest prohluboval svit lampy posledního veřejného osvětlení u mostu. Jak šílené. Pomalu mi hlavě násilně rostl pravděpodobnostní závěr, že by to vskutku možné bylo, pak v místě, kde stála lampa, totiž pod ní, její světlo utišeně zhaslo a mě rázem spadlo těžké závaží z hlavy. Bolest neustala, ale nevzrůstala. I došel jsem pak do rodinného domku mé babičky. Hovor se po dobrém jídle a spoustu přehnaných matkovských rad a příkazů kupodivu opět stočil k tomuto hlavobolovému tématu. Vyprávěla, jak její máti vedla kdysi v mládí skupinu školáků do kraje, domu pro školní pobyt v přírodě, jaký ji byl nařízen ředitelstvím a kde zjevně předtím nikdy nebyla. To bylo však velmi zvláštní, poněvadž veškeré její chování, jak na sobě později zpozorovala, se zcela automatizovaně procházelo v prostorách jako kdyby se jednalo o místo, které důvěrně zdřívějška znala. Veškeré pohyby byly neskutečně vědomé, jinak řečeno naprosto přesně věděla, kde má hledat kuchyň či svůj pokoj. A okolí bylo rovněž neznámě známé. Dovětek zněl jen: "Tak vážně nevím, co si o tom myslet." S lehkým mrazením v zádech přitakal jsem, ale neřekl nic o svých předchozích domněnkách. Sdělil jsem ji pouze s humorem, že poslední světlo pouličního osvětlení za álejí je zřejmě vybaveno fotobuňkou a projde-li se člověk pod ním, jako neomalená chyba jeho instalatérů se namísto zapne - vypne. Ona na srozumněnou, toť se ví, že o podivném chování této lampy v poslední době věděla; bydlí kousek. S rozloučením prohlásila, že bude z okna pozorovat moji osobu a světlo, zda se vypne. Když jsem vycházel a dveře domku se zavřely, zabalila mi zas neurosynapse mlha toho mystična jako předtím. Byl jsem jako hrdina v pohádce vybídnut vlastními pohnutky, abych se neotáčel vzad. Učinil bych tak asi špatný krok do života. A tak jsem ňoumovitě poslechl a kráčel dál. Samozřejmě, nezbývalo nic jiného po takové diskusi, než aby mi mozek napadla chronická myšlenka, jaká mě zasáhla už předtím. Hlava se tentokrát rozbolela naprosto nesnesitelně; mysl si tříbila názory. A když jsem procházel kolem lampy, zhasla a já otrnul na místě. Hlava přestala bolet a hlasitý řev v ní se zastavil. V tu chvíli jsem prožil neskutečné "ohlušující ticho". Jakobych odhodil břemeno, přeletěl svět a znovu se vrátil na ono místo. V mžiku několika málo sekund.
Zvedl jsem telefon a oznámil sledující chybu fotobuňky, viděla-li to také. Pak už jsem měl hlavou čistou a doopravdy nevím, jak se tyto věci udály. Nehledám řešení očima žádné ze stran reálného názoru, ani jakkoliv magického. Chci domů. A spát. Procházím zpátky přes náměstí, kde lidé už mají tváře, zdá se. Tento shluk všemožných zvuků však stále zní a já se zaplétám do spárů utišujícího hluku. Zastavím se u výlohy s knihami a pak, avšak opatrně, poprvé za cestu zpět podívám se za zády. Tyto místa jsou úplně prázdná, jen zdálky na mě mluví deštěm zmoklá lesklá nečitelná značka jakési putyky odrazem světel od pouličního osvícení.

A tak dojdu domů, lehnu si do postele a prožívám noc v hlubokém a klidném spánku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Slečna Tolstojová Slečna Tolstojová | Web | 16. března 2014 v 22:48 | Reagovat

Wow. Hodně zajímavě zpracované téma týdne; takhle dobrý článek jsem pro TT dlouho neviděla. Většina to pojme jen jako příležitost, jak zviditelnit svůj blog, a sesmolí nějakou naprostou hovadinu zcela prostou smyslu, myšlenky či jen slušného vyjadřování. Tvůj článek je rozhodně zajímavý, mnohem delší než obvyklé TT a skoro jsem se blaženě usmívala, když jsem četla dlouhá, složitá souvětí s minimem gramatických chyb.
Opravdu dobrá práce. :)

2 po6te po6te | Web | 16. března 2014 v 23:00 | Reagovat

[1]: Tyto povídkovité útvary mě často při psaní uchvátí, takže se nezdráhám a sepisuji tak dlouho, dokud nemám otlačeniny. Tak aspoň, že jsou k něčemu :) děkuji :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
-
Layout blogu je optimalizován pro rozlišení obrazovky 1920x1080x72 ob.
-
© PM 2013 - 2014 Nekraďte prosím.
(autorské právo se vztahuje k celému obsahu blogu)
Jsem příznivcem přívětivé komunikace a milerád propůjčím své dejmetomu dílo.
Inspirovali jste se-li snad mnou, neváhejte se se mnou o to podělit, budu velmi potěšen.