Březen 2014

Jak konzervovati lásku?

23. března 2014 v 21:37 | PM |  Jiná tvroba
V začátku všech konců, když se rozhoří oheň, jež lesy pálí je v mysli každého marnivce potřeba zpečetit jeho sílu. Vybere si zámek, aby spojil magickou sílu a zamkne jej se svým pokladem na nejvyšším či jinak důležitém místě, co dává lásce hloubku a podtext? Dá svůj slib v podobě slova, jež má navěky trvat?
Marnivec však neví, že oheň jednou déšť uhasí. A tak vesele si žije v bláhoví, dokud nezjistí, že teplo ohně je pryč a les zůstal spálen; bez života. I hledá v spáleništi poslední kapku vody, hledá, dlouho hledá. Mezitím za jeho zády k mlází nový les přichází; on ho však nevidí. A tak marní a svou nenáviděnou zatvrdlost hledá kam by sepsal; to jest již druhým místem pro uchování této zkázy věkům. A co marnivec dělá? Zoufá. Dlouho zoufá, než pohledá, že prvá myšlenka na jeho spáleništi vejít v jiný les byla správná, neb nejsprávnější.
Ztratil mnoho času. Mnoho času. Ale teď už to ví.

Tři asociané

21. března 2014 v 20:52 | PM |  Výmysly, nemsysly ap.

Todle vypnouc
složejc třitřeby

vsledujv tyž
nekombobinace

Díváš naňž:
nezviděls, nikterak?

co popadnež
tys, zběh?

Natexti tuž
tři tvojíž asociany.



Úvaha o uvědomění

18. března 2014 v 22:26 | PM |  Jiná tvroba
Uvědomění

Stojím na rozcestí a vidím před sebou pěšinu.
Ta pěšina vede do nebes.
Ta pěšina vede vždycky výš, než všechny ostatní.
Ta pěšina jest všemi pěšinami, ale přec je jiná.
Po ní kráčet do nebes znamená nevkročit již na jinou.
Po ní kráčet do nebes znamená kráčet nebo spadnout z jejích okrajů a zhynout.
Po ní kráčet do nebes znamená poddat se jí a nechat ji vést mne životem, neboť ona je ta, co mě může dovést kam mým cílem bude; do blažených nebes - ona je můj učitel a já její učeň. V údolí na rozcestí vidím její překážky. Je tu tolik lákadel po jejích bocích, avšak věnovat se jim znamená sejít z ní a vejít na pararelní spodní. Ta je však pro ni protichůdnou - svážnicí a těžko vyšplhati se na rozcestí, natož zpět na ni; zabere to zbytečného času. Avšak spodní cesta není tak zdánlivě holá, jako tato. Jsou tu plné jídelní stoly, ba přeplněné! Lemují ji krásné scenérie - pěkná zdá se jistě to být cesta pánovi, kterému je pokradmu, že jsou to kulisy. A tak vybírám si: sklouznout se po žhavých nabídkách svážnice či vyšplhat nahoru a sledovat nejdřív dlouhou mlhu, jež halí prostor všude kolem mé vůdkyně avšak potom, po strašné námaze, uvidět úchvatný rozhled?
Sejít příliš hluboko dolů znamená nevyjít již nahoru. Vyjít příliš vysoko znamená nesmět již dolů. A tak stojím příliš dlouho dole na rozcestí nebo se vyčerpávám pobíháváním trocha nahoru a pak dolu, abych své polovičatosti dodal kousek toho i onoho. Rozcestí, ten plácek je však čím dál tím déle oddělován prohlubní - prasklinou, jež se v zemi tvoří a budu-li marnit příliš dlouho, zůstanu tam či skočím do hlubiny, umřu, což je možná ale menší trest, než zůstat na věčnost na stejném místě.
A tak ptám se sebe - dokáži sebrat síly, dokáži překročit trny horské stezky? Dokáži to?


A odpověď nechávám svým skutkům. Uvědomujete-li se se mnou nechte si odpověď sami pro sebe. Slepí neuvidí, že stoupáte výš, dokud jim to neřeknete; stejně by tato slova byla pro ně cizím jazykem.

Jarní melancholie (jaké neutišující ticho!)

16. března 2014 v 22:35 | PM |  Výmysly, nemsysly ap.
Bylo k jaru, nicméně počasí si stejně myslelo své. Celým dnem byl prosycen hustý déšť s metelicí kroutící dosud po zimě bezlistnaté větve, po chvílích i celé stromy. Kromě toho se v atmosféře vznášel podivný opar neznámého a tajemného a společně s kapkami deště přicházela poslední ozvěna někdejšího zimního smutku a samoty. Ten den byl významný, avšak bez významu. Ten den byl nekonečně stejný. Seděl jsem tehdy k večeru doma, sám a přemýšlel, pak měl zas hlavu v knize.
Okna prolévaly slzy deště a já vyšel ven, protože mě to ven táhlo; nemohlo mě nic přinutit zůstat doma, ba mě snad nenapadlo nic jiného, než jít do onoho počasí. Směřoval jsem si to k pramáti; vždyť mě chtěla vidět - a já - po tak dlouhých dnech stejného charakteru jako dnes cítil jsem potřebu potlačit pocit samoty.
Jen co vkročím do města, chvátí mě jas pouličních lamp. Venku na náměstí je k podivu na vzezření počasí dosti lidí. Probíhají zahalení kolem mne do pláštěnek a jejich podoba nese značně nekonkrétní rysy, spíš jako kdyby to byly myši běhající po poli po zátopě jejich nor; spoustu takových tvorů tu teď běsnilo taktéž. Chodili a naříkali, ve světlu pouličních lamp. Bylo tu mnoho lidí a jako by jejich počet narůstal. Jen já šel stále nepozměněným tempem a pochvíli se vjem cesty zúžil pouze na místa před mýma očima. Hlavu měl jsem nyní zabořenou do vlastních myšlenek a tehdy nedbal jsem na tyto pobíhající zmary. Posléze mi tento komažik vyhodnotila hlava jako utišující hluk, nýbrž celé to halekání a huhlání těch beztvarých neexistencí mi katalyzovalo celou řadu neskutečně nepopsatelných vjemů. Celou obrazovou formou hloubky myšlenek stávala se předloha rozdováděného počasí, co panovalo a jak jsem ho vylíčil. Jistě si dovedete představit, co může jen takový rozmar byť jen lokálního středoevropského mraku s myslí člověka uzpůsobit. A tak tedy šel jsem, svižným krokem, potkávál čím dál méně lidí, než se všichni ztratili z očního kontaktu.

Filmové reference na konec března 14

15. března 2014 v 14:22 | PM |  Refreence
Zdravím.
Mám na srdci pár filmů. Jeden se zcela tématicky jmenuje Ztracená srdce. Byl promítán přinejenším, co vím v brněnském kině Art jako krátkometrážní film. Pojednává o třech alkoholicích, tzv. ztracených srdcích pohlcených při své opilecké cestě do útrob stanu, jaký vidí znenadání na poli. Dějí se v něm opravdu podivné věci. Film svou jednoduchou, vtipnou řečí s lehkým surrealistickým odérem, což nikoli neodkazuje na značně novodobý nápad, výborně vrthne diváka do děje.
Zda ještě bude promítán v kině, netuším, ale co vím - je již k dostání od samotného autora, Jiřího Zykmunda, našeho učitele na předmět video, na serveru youtube.com.

Paviánům bum bum

14. března 2014 v 20:21 | PM |  Mé písmenosti
A jak už to tak bývá, z kraviny vzniká posléze seriózní věc nebo alespoň věc dobrá. Někdy mám prostě takové nutkání vzít fotoaparát do ruky a zaznamenat celý svět! Toto nutkání je čím jsem starší, tím silnější. Přidejme k tomu obor video, trochu literatury a hurá, je ze mne Leonardo! No. Dobře, k takovému talentu na všechno mám asi zřejmě trošku dál - stačí, když se zamyslím...: "Pane učiteli, na tu reklamní image fotku nápoje jsem fotil Top Topic. Dal jsem k té flašce hrozno, a tak dále - a to pozadí je supr, myslím.", "No...Tak...Je to jedna z variant, no..." ... nebo: "Hele, mám takovou jednu strašně dobrou fotku, ona je podexponovaná a to je na tom děsně fajn! Plane z toho parádní atmosféra, sleduj!", "No...hm...jo..." ...a podobné příklady.
Nechci se shazovat. Jsou tady ještě věci, které mi nikdo neokomentoval a stále si o nich myslím, že jsou vskutku dobré! Nicméně, to si myslím pořád i o těch, kteréžto mi další shodili. A! Tady je jedna! Tato byla i jedním přítelem dobře ohodnocena, dokonce. Inu, člověk někdy možná dává větší váhu špatnému, než dobrému. A co vůbec, jim se to líbit nemusí.
A dost. Vymyslil jsem si díky jednomu takovému nucení fotografování souboru o internátu, na němž žiji a o divočinách uvnitř. Ukáži nejlepší fotografii, jiné možná jindy. Budoucí soubor nese jméno Rezervace paviánů.
-
Layout blogu je optimalizován pro rozlišení obrazovky 1920x1080x72 ob.
-
© PM 2013 - 2014 Nekraďte prosím.
(autorské právo se vztahuje k celému obsahu blogu)
Jsem příznivcem přívětivé komunikace a milerád propůjčím své dejmetomu dílo.
Inspirovali jste se-li snad mnou, neváhejte se se mnou o to podělit, budu velmi potěšen.