Los tres caminos

8. ledna 2014 v 10:15 | PM |  Zážtky
Tak něco PSYCHOlogického.
Je skoro až neskutečné, jak zajímavá může být taková každodenní cesta odněkud někam. Normálně se třeba jeví jako neobyčejná, nudná, stejná. Ovšem někdy se v kráčejícím tempu objeví nečekaně sehraný rytmus klapání nohou či prazvláštní pocit, který jste ještě na dané cestě nikdy předtím necítili. Neznám nic víc unavujícího, než campání po městě při pěti stupních, nabalen v očekávání zimy, inverzi, ocelové obloze a ty lidi. Všude. Všechno. Hodně z těchto neustále stejných cest městem jsou pořád stejné ač se děje neustále něco. Dneska jsem ale dostal při takové cestě pocit, jaký jsem do té doby neokusil.

Nádraží. Podchod. Proudy, masy. Všechno příšerně rychlé. Jako vždy. Podchodoví "umělci". Týpek řvající žvásty o bohu, jehož nikdo neposlouchal. Řku, to je blázen. Ale potom - zakláním hlavu a z bolavých, "procampaných" noh se najednou vytrácí veškerá nemohoucnost a já jsem volný. Světla v podchodě jsou rozzářeny a tvoří teď kolem sebe jakýsi, když to řeknu fotograficky, světelný přechod. Všechno je zčistajasna super. Lidí nevidím. Rozplývám se. Svět zdá se být součástí mne a ne já jeho, já jsem pán a nejdu. To země se se mnou chvěje a dere mě dopředu. Tak uplývá cesta. Všechno je tak krásně jemné a ten hnus venku tak stravitelný, že chci každou svou částečkou proplívat vším naráz a pochopit tak smysl bytí. Jen to všechno zpomalit, říkám si. Jen umět brzdit čas. Snažil jsem se o to. V jednu dobu mi to tak přišlo, ale pak to zase pěkně rychle odeznělo...
Nesnáším křesťanství. Ale týpek neřekl slovo o Kristu. Vlastně jsem prošel jen když řekl cosi ve smyslu bůh je s vámi. Zvláštní.
Jindy, a to zase v prostředí lesovém, razím stopu v mlze. Její hustota se snad nedá ani popsat. Vyrazil jsem na tůru kolem Kopce a na něj, já tak rád výhledy. Nejenže jsem předem naštvaný, že nic neuvidím, ale taky pak, když zjistím, že je kopec zarostlý stromy. No, to je jedno. Nálada se ve mně až vskutku nepochopitelně míchá jak šlehačka v mixu a cestou dál a dál směřuje k větší a větší zhnusenosti. Vcházím teď na louku, jež je obyčejně krásná svými nesčetnými vlnkami a svou dálavostí, nyní však ale není vidět na deset metrů dokola. Přede mnou se objevuje kopeček. Na něm jakoby ležela všechna naděje. Odhození brnění a závaží. Tam vidím kousek modrého nebe, tam, to je to místo, kde se trhá mlha, kde je díra, do které se vlívá veškerá nemožnost rozhlídnutí se, ta nepřátelská atmosféra. Krásná vidina jakési naděje.
Krok po kroku na vlnku. Teď už převládá dobrý pocit, zdá se, stoupám. Už lezu, budu na vrcholu tohoto kousku světa a skočím pak do vší jasnozřivosti. Ještě krok a uvidím před sebou tu krásu.
Jenže, nálada je jako předtím zase divná. Zhnusenost - vrací se. Jak to? Stojím skoro na kopečku a nic se neděje. Jsem na vrcholku. Udeřen jsem ránou, jež prolétla mnou doufavou duší a roztrhán jsem podrazem, jež ušit na mě byl. Přede mnou je snad ještě větší hrůza, než předtím. Následuje pocit hlubokého zklamání, jako kdyby se pot, co na sobě mám z průhledna stal nepropustně černým. Avšak navzdory tomu pokračuji v cestě a nečeká mě nic, než jen samá další mlha a úplná samota. Následuje les a v něm nic. Zas vše při starém, vlastně ani nevidím žádnou změnu v prostředí i když reálně se zajisté stala. Ale našel jsem zlatý prut navzdory svému prochladnutí. Jako třpytka obohatilo moji zkroucenou cestu a zhroucenou mysl pěna na stromu a cestičky vody, co ji tvořily, to jak pršelo předtím. A ty koruny stromů zahalené v té šedivosti, vypadaly, že končí někde milion kilometrů nade mnou a dělaly dojem (malé a ještě měnší větve) jakožto průdušky a kmen jako průdušnice spojen se zemí a dávajíc možnost mi dýchat. V tu chvíli jsem zapomněl na mlhu, dýchal jsem co mi bylo umožněno. Už to konečně šlo. Zbytek vypadal jako stádium před koncem světa. Ach, tak šeredně krásnou cestu bych tomu vhodným lidem přál. Byla to jako kapka naděje v moři marnosti.


Krásný zážitek, jiný, vraťme se znovu do města, kupodivu je zas brněnský se stal po tůr-de-mašrůms - podotýkám poté! Už bylo vskutku načase, aby všechny psychoaktivní účinky vyprchaly. (Je to ještě víc kupodivu jediný čas, kdy tyto cesty měly něco společného s houbičkami, a to jejich užití nebylo první. (o tom někdy potom) ... Byl to čas předvánoční, takže asi tušíte, jaký chaos a mrtě počty lidí se mohly na Svoboďáku míhat. Hrůza. Byl domluven svařák u stánku. Přišel jsem o několik minut později. Odcházím. A i přestože byla má cesta tak krátká, byl to jeden z nejlepších pocitů vůbec.
V každodenním hledání harmonie v bordelu, přátelé, věřím, že víte o čem je řeč, jsem našel souznění všech kroků na té široké ulici. (Masaryčka konkrétně...) Všichni lidé (ale ÚPLNĚ všichni) klapali do rytmu a tento jindy brak byl tehdy dokonalým uměleckým dílem, který byl nejen poslouchatelný, ale i nepředstavitelně hezký a taky nepochopený.
Přátelé, asi si představujete ťuk každé boty do země úplně náhodou v úplně stejné chvíli úplně všemi lidmi kolem a mě jako člověka, který musí mít absolutní sluch a bystrou a rychlou mysl, abych to v tak kratičkém momentě zaznamenal.
Ne. To vskutku nebylo třeba. Nebyl to kratičký moment, byla to symfonie mnoha zvuků, která trvala. Jakoby nebyl ani jeden zvuk náhodný a vše osudově dopředu naprogramované tak, aby byl slyšet obraz jinak neexistující dokonalosti.
Zasněnost do těchto tónů oné melodie však přerušila náhlá zcela náhodná schůzka s přáteli, kteří teprv šli na místo, ještě později než já, kde se měl konat svařákový dýchánek. A tak mě tedy obrátili a já už pak nic neslyšel, jen tu haldu nesmyslů kolem. Po svařáku otočka zpátky. Snažil jsem se vstoupit do onoho koncertního sálu, ale vrátný mě už nepustil, že bych rušil. Rušil bych ten mimozemský koncert. Tu možnost jsem už měl."Jakmile spadneš, už nevzlétneš," říká. Zůstal jsem tam stát před těmi vraty na ulici.
Nohy ale kráčely dál.


P.s. ...Posch, je taková škoda, že neumíš ukázat nekonečnost svých vjemů, přilétnout o trochu blíže k zemi a strhnout přitom z nebes pár toho ovoce, které tady dole neroste!
Duše je součástí těla a tělo není věc marná. Je to možnost jak ukázat ostatním svůj vesmír a nechat je vzájemně se křížit. Tělo je však počítač, který je třeba naučit se programovat, na to nezapomínej.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
-
Layout blogu je optimalizován pro rozlišení obrazovky 1920x1080x72 ob.
-
© PM 2013 - 2014 Nekraďte prosím.
(autorské právo se vztahuje k celému obsahu blogu)
Jsem příznivcem přívětivé komunikace a milerád propůjčím své dejmetomu dílo.
Inspirovali jste se-li snad mnou, neváhejte se se mnou o to podělit, budu velmi potěšen.