Další, ale mnohem komplexnější CAMINO

10. ledna 2014 v 19:48 | PM |  Zážtky
Já nevím, zase to lze přiřadit k psychologii.
...
Jak jenom vybrat z miliónů dobrých požitků koncentrovaných do pěti hodin jeden? Či aspoň něco dávajícího smysl, jenž se zdánlivě může zdát, že dává spíš nesmysl?
Blog jsem vždycky viděl jako ventilaci, která mi pomáhala srovnat si myšlenky. Něco, co zkrátka usměrní chaos v mé hlavě a z knih požitků poházených na zemi jich několik zarovná zpátky do regálů. Problém je, že každá náhlá situace, každý prožitek má tendenci otřást s touto knihvnou a shodit knihy zpět na zem. Pokud takový třes však není moc velký, je dost možné, že člověk stihne srovnat většinu knih zpátky na své místo (,které už může být i jinde).
Jak už jsem řekl, každá záležitost si pohrává s tímto pořádkem a čím je jich víc najednou či jsou intenzivnější nebo si nějakým způsobem protiřečí s těmi už zažitými, je to jen horší. Tedy, v jistém smyslu horší. Proto je třeba každou dobrou myšlenku, než přijde jiná, rychle zpracovat. Rychle.. Ono to ale tak rychle nejde.
V hlavě právě takový chaos mám. Jako už poněkolikáté se snažím nějakým způsobem ze sebe vydat jednu z nekonečno dobrých myšlenek a pocitů jakých jsem měl možnost prožít dnes během asi pěti hodin. Je to neskutečně těžké. Písmenka jsou tak směšně omezující. Drží to člověka velmi u země. Jak jenom popsat něco co popsat nejde?
V následujících větách se budu snažit udržet celistvost jakéhosi podivného příběhu jež je obrovský a velmi rozsáhlý. Jakožto definici této velikosti si představme například oceán. To si nelze představit, jen abstraktně.
A teď, i když to bude znít určitě hloupě, dejme tomu, že bychom vybrali ty nejslanější kapky, ze kterých bychom udělali jenom malý potůček či říčku a zbytek vody z oceánu nějak odstranili. Takhle si porozumíme. Takový vodní tok si umí představit každý. A na ten bezpočet úniků, kterými může voda odtéci jinam (a kterými já jsem šel všemi) zapomeňme. Jsme definováni. Jsme ohraničeni. Voda teče potůčkem, který má představitelně velkou hloubku a šířku toku. Nyní už víte, že hodně toho, co řeknu bude vlastně málo z toho, co vím, ale pořád toho bude dost, bude to přeci jenom nejslanější voda z oceánu.
...

Vcházím do parku. Koukám na hodinky. Třicet šet minut. Koprní mi nohy. Odbočuji na stezku kolem plotu parku. Jdu svižným tempem, ale ne příliš rychle. Na zemi je spoustu spadlých listů od podzimu. Dýchají na mě. Dělají dojem.
Je slunečno. Scházím nyní vedle starých, mechem porostlých a trávou zamlčených schodů. Opřu se o strom. Otočím se. Fouká. Naproti modré obloze jsou tři koruny vysokých stromů, které se pod vlivem silného foukání větru rytmicky hýbají sem a tam. Jako tančící brána do světa nevídaných zážitků.
Procházím malým lesíkem na další cestu. Už z dálky vidím několik lidí na té samé cestě. Jeví se strašně nepřátelsky i přesto, že to je zřejmě jakási rodinka. Říkám si, že ti mi mohou jen ublížit, ublížit mi na mém vědomí už jen svou existencí a že by to bylo zblízka horší. Zlehka se schovávám a pozoruji je. Odchází pryč ode mě. Stanu tak na cestu oběma nohama a posunu se dál. Přede mnou se právě naskýtá pohled dosud nepoznaný jako i většina zážitků dnes. Nohy mám velmi ztěžklé a tak dlouho přemýšlím mám-li jít tak daleko, jak jen můj pohled přeje si nebo zůstat a poslechnout nohy. Váhám velmi dlouho, ale nakonec se rozhodnu pro cestu dál. Otočím se zpátky a nad lesem je slunce. Halí ho teď postupně, ale nekompromisně oblak. Jakoby předzvěst něčeho podivného. Procházím místem, kde předtím stála rodinka. Stoupám na kopec vyasfaltovanou cestou lemovanou několika starými álejovými kaštany. Nalevo mám les, který vhání pocit zdevastovanosti, pocit "městskosti". Vpravo je louka a ta se zdá být správným a šťastným územím, územím přírody. Odbočuji tak na ni míjeje kaštany. Docházím na vrchol kopce, je tu parkový altánek a za ním jako metastáza rakoviny ta hrůza, která byla i po mé levici na cestě na kopec. Celková situace tak je taková, že sednu-li si do altánu, za zády mám děs, napravo jakousi tepnu, proud lidskosti - asfaltku, po níž jsem šel a přede mnou je příroda jakožto zrození, úmrtí, matka všeho - něco, co vidím jako zdánlivost správného koloběhu života. Před sebou mám život, za sebou úpadek a zničující věčnost a napravo čas. Cestu, která jakoby neměla konce, lidskou tepnu ženoucí krev tam, kam má, ale nevědě, kde to je. Proto se musí držet okrajů. Tato cesta se krajem dotýká obou celků. Života přede mnou i smrti za mnou.
Po vrcholku kopce jdu zpět na cestu, svézt se časem, ale nedat se od něj, dnes na to mám protiprostředek. Na cestě je cosi růžového, z dálky se to pohybuje a když už je to u mě a div to nenaráží a neničí mě (protože ten pocit jsem zaručeně měl), promluví to. Už zezadu za chůze slyším hlas říkající "Ahoj", načež se na krátko probudím a vyhrknu ze sebe zcela automaticky něco jako "Č-čau".
Jak jsem již řekl, dnes se vézt časem nenechám. Odbočil jsem z cesty na jinou, zkrátka jsem nešel ani proti proudu času, ani do místa, kde je všechno špatně (což si zde prostě asi trochu naivně spojuji se smrtí) a správnost života jsem tehdy poznat taky příliš netoužil. Vydal jsem se úplně jinam, pro čež nemám názvu. Jakobych vymizel z povrchu zemského a rychlostí světla procestoval spoustu dosud nenalezených exoplanet. Opravdu po cestě tam nikam jsem netušil kam jdu a nevěděl, kam mě cesta zavede. "TAM" dále jsem si někdy připadal, jako kdybych už byl na okraji možností, na hranici mezi něčím a ničím. Byl jsem zaveden mezi lesy, žvýkal jsem jehličí, aby se ten strom stal součástí mne a pověděl mi všechno. Obejmul jsem jiný strom a snažil se to dozvědět od něj. To bylo zbytečné, protože ty jsou za jedno.
Jakýmsi podivným způsobem jsem se dostal zpátky na onu zcestnou cesty cestu a posadil se kousek od ní na lavičku. Pak mi to došlo. Všechno, co jsem chtěl vědět bylo "-". To je ono. To je celá podstata - -. To je všechno, úplně všechno v celém vesmíru. -. Prostě se to nedá popsat. To nelze. Ať chcete sebevíc, vždycky je to -. Ale ani to - není všechno. Je to větší a pořád to nebude všechno, co víte. Ovšem víte to. Víte to neboť jste součástí toho a každá malá buňka, každá stavební jednotka v sobě nese informaci celku.
Při pohledu na místo, kde jsem předtím byl, už nevidím zlo, ani dobro, jen čas. Jen cestu, po které lidi proudí. A tak se chci dát zpátky, ale nohy jdou jinam. A to už si nedovedu opodstatnit. Myslel jsem, že jsem to "všechno" poznal. Že se můžu vrátit zpět...
Ptám se tedy, proč nemůžeme jít, tam kam chceme a proč vlastně pořád musíme někam jít? Proč i když stojíme na zemi a nehneme brvou, stále někam směřujeme?
A to je poslední otázka, zachvíli se vrátím opět na asfaltku. Až tam se budu moci podívat na hodiny, zatím však neubyla ani jedna, když jsem byl mimo. Posléze se vrátím z parku a tam končí moje cesta.
...

Mimochodem - toto je ten článek, o kterém jsem zmiňoval v článku Los Tres Caminos, že se chystá být napsán (slovy: "O tom někdy potom"). Tak toto se děje, když spolknete pár malých nevinných hub nebo si z nich uděláte čaj.

Nicméně,
hodně času zabralo, než jsem takovou kupu knih srovnal do regálů.
Pořád to je ale jen potůček oproti oceánu.
PM.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Uvízláweasel Uvízláweasel | 25. ledna 2014 v 23:38 | Reagovat

Je to nádherný. Hrozně ráda čtu psychologii přirovnanou k přírodě, jsou to pro mě jedny z nejkrásnějších přirovnání. Včera v noci jsem myslila na něco dost podobnýho, akorát to nebyl oceán, ani potůček, ani řeka..Bylo to jezero, zamrzlý jezero. Myslila jsem na to, že je teď jezero zamrzlý, že slouží jako hřiště pro bruslící děti, jenž se klouzaj na povrchu, a pak jednoho dne se s narůstající teplotou jeden dílek, kterej bude mírně nakřupnutej, oddělí a tak postupně se roztříští jezero na milion malejch dílků, kdy je největší chaos, zmatek, něco se děje, no a netrvá to dlouho a jezero roztaje..Je to jako moje láska, jestli se to takhle dementě dá srovnávat..já se mo(mentálně) nedokážu vyjádřit jinak, je to dementně napsaný, onehdá včera .D..to znělo mnohem lépe :) aspon moje mysl je o tom přesvědčena :)

2 po6te po6te | Web | 26. ledna 2014 v 11:17 | Reagovat

[1]: Děkuji. Nečekal jsem, že by se někomu chtělo číst tak dlouhý sloh :)
To chápu, řekl bych, že když jde člověk nějakým místem v přírodě, tak ho to na místě ani nijakým způsobem nenapadá, co vlastně všechno se tam děje, ale je neskutečně zajímavé se nad tím vším procesem zamyslit a jaksi odhalit krásu té podstaty a dát si jí do souvislostí (tak vznikají básně, no ne?)...
Jo, to je jasný, že to v hlavě vždycky vypadá dobře a jakmile to máš napsat, formulovat a nějakým způsobem ukázat je z toho vždycky patlanina :D ..
(viz článek Los Tres Caminos)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
-
Layout blogu je optimalizován pro rozlišení obrazovky 1920x1080x72 ob.
-
© PM 2013 - 2014 Nekraďte prosím.
(autorské právo se vztahuje k celému obsahu blogu)
Jsem příznivcem přívětivé komunikace a milerád propůjčím své dejmetomu dílo.
Inspirovali jste se-li snad mnou, neváhejte se se mnou o to podělit, budu velmi potěšen.