Leden 2014

Klauzurní práce 5/7

31. ledna 2014 v 16:20 | PM |  Mé fotorgafie
Klauzurní práce je pololetní zkouška uměleckých škol zkoumající dovednosti a mající úkol vytvořit dílo na určité ředitelem zadané téma. Škála tvorby je velice široká, obzvláště, když je zadáno filozofické téma, jako právě nyní. Minulost. Někoho by v mé branži skoro až napadlo vystavit fotky, které jste jako malí s radostí hňácali jednu za druhou na nosné médium v deseti letech. Ale ne... Musí to vypadat i dobře.
Veškeré obory tak konečně začnou pracovat a ve škole aby se jeden nesmekl po potu. Celý "ústav", podle slov jednoho z kantorů se pro toto období změní na takovou malou-velkou galerii, která je naprosto fascinující! Někdy si říkáte - takového času mi zabralo přemýšlení nad tématem a borec z grafiky si na téma ironie vytiskne tři plakáty, kde je napsáno, že už fakt neví (napsáno kouřovo-konopno-cigaretovo-pivním písmem), že kvůli tomu tři dny nespal (napsáno písmem z kávy) a dostane za ně čtrnáct bodů z patnácti.


Kdo je já?

23. ledna 2014 v 20:22 | PM |  Jiná tvroba
Něhou světa krás
rozplývám se znovu, zas
myšlenkou tou jedinou - né mou
přes noc stanu se snad hrdinou.

Ale pak dnů má konec,
ubita další jinou stranou,
jejíž vůně nadto stejně vanou
zanechá obrazu žvanec.

Skládaje si střípky krajů vašich
hledám snad tak světlo větších?
Ptám se, dovedou mě tam,
kde se rájem rozpínám?

Jako list pnouce se k světlu
hledám pravou duši svou,
která smutně leží ve sklu,
co odráží dalších pravdu toužebnou.

Tančím kolem kultu vás
a tak plyne pořád čas
vrhám se já roklinou - zapomenutou
s hlavou šťastnou, avšak vymytou.

Autoportrét

23. ledna 2014 v 19:40 | PM |  Jiná tvroba
Tak už konečně mohu prezentovat svůj videoautoportrét. Je hotov. Byl odpromítán.
V následujících čtyřech a půl minutách uvidíte takovou sondu do mé hlavy, kousek mého světa. Doufám, že se zalíbí:

Další, ale mnohem komplexnější CAMINO

10. ledna 2014 v 19:48 | PM |  Zážtky
Já nevím, zase to lze přiřadit k psychologii.
...
Jak jenom vybrat z miliónů dobrých požitků koncentrovaných do pěti hodin jeden? Či aspoň něco dávajícího smysl, jenž se zdánlivě může zdát, že dává spíš nesmysl?
Blog jsem vždycky viděl jako ventilaci, která mi pomáhala srovnat si myšlenky. Něco, co zkrátka usměrní chaos v mé hlavě a z knih požitků poházených na zemi jich několik zarovná zpátky do regálů. Problém je, že každá náhlá situace, každý prožitek má tendenci otřást s touto knihvnou a shodit knihy zpět na zem. Pokud takový třes však není moc velký, je dost možné, že člověk stihne srovnat většinu knih zpátky na své místo (,které už může být i jinde).
Jak už jsem řekl, každá záležitost si pohrává s tímto pořádkem a čím je jich víc najednou či jsou intenzivnější nebo si nějakým způsobem protiřečí s těmi už zažitými, je to jen horší. Tedy, v jistém smyslu horší. Proto je třeba každou dobrou myšlenku, než přijde jiná, rychle zpracovat. Rychle.. Ono to ale tak rychle nejde.
V hlavě právě takový chaos mám. Jako už poněkolikáté se snažím nějakým způsobem ze sebe vydat jednu z nekonečno dobrých myšlenek a pocitů jakých jsem měl možnost prožít dnes během asi pěti hodin. Je to neskutečně těžké. Písmenka jsou tak směšně omezující. Drží to člověka velmi u země. Jak jenom popsat něco co popsat nejde?
V následujících větách se budu snažit udržet celistvost jakéhosi podivného příběhu jež je obrovský a velmi rozsáhlý. Jakožto definici této velikosti si představme například oceán. To si nelze představit, jen abstraktně.
A teď, i když to bude znít určitě hloupě, dejme tomu, že bychom vybrali ty nejslanější kapky, ze kterých bychom udělali jenom malý potůček či říčku a zbytek vody z oceánu nějak odstranili. Takhle si porozumíme. Takový vodní tok si umí představit každý. A na ten bezpočet úniků, kterými může voda odtéci jinam (a kterými já jsem šel všemi) zapomeňme. Jsme definováni. Jsme ohraničeni. Voda teče potůčkem, který má představitelně velkou hloubku a šířku toku. Nyní už víte, že hodně toho, co řeknu bude vlastně málo z toho, co vím, ale pořád toho bude dost, bude to přeci jenom nejslanější voda z oceánu.
...

Los tres caminos

8. ledna 2014 v 10:15 | PM |  Zážtky
Tak něco PSYCHOlogického.
Je skoro až neskutečné, jak zajímavá může být taková každodenní cesta odněkud někam. Normálně se třeba jeví jako neobyčejná, nudná, stejná. Ovšem někdy se v kráčejícím tempu objeví nečekaně sehraný rytmus klapání nohou či prazvláštní pocit, který jste ještě na dané cestě nikdy předtím necítili. Neznám nic víc unavujícího, než campání po městě při pěti stupních, nabalen v očekávání zimy, inverzi, ocelové obloze a ty lidi. Všude. Všechno. Hodně z těchto neustále stejných cest městem jsou pořád stejné ač se děje neustále něco. Dneska jsem ale dostal při takové cestě pocit, jaký jsem do té doby neokusil.

Nádraží. Podchod. Proudy, masy. Všechno příšerně rychlé. Jako vždy. Podchodoví "umělci". Týpek řvající žvásty o bohu, jehož nikdo neposlouchal. Řku, to je blázen. Ale potom - zakláním hlavu a z bolavých, "procampaných" noh se najednou vytrácí veškerá nemohoucnost a já jsem volný. Světla v podchodě jsou rozzářeny a tvoří teď kolem sebe jakýsi, když to řeknu fotograficky, světelný přechod. Všechno je zčistajasna super. Lidí nevidím. Rozplývám se. Svět zdá se být součástí mne a ne já jeho, já jsem pán a nejdu. To země se se mnou chvěje a dere mě dopředu. Tak uplývá cesta. Všechno je tak krásně jemné a ten hnus venku tak stravitelný, že chci každou svou částečkou proplívat vším naráz a pochopit tak smysl bytí. Jen to všechno zpomalit, říkám si. Jen umět brzdit čas. Snažil jsem se o to. V jednu dobu mi to tak přišlo, ale pak to zase pěkně rychle odeznělo...
Nesnáším křesťanství. Ale týpek neřekl slovo o Kristu. Vlastně jsem prošel jen když řekl cosi ve smyslu bůh je s vámi. Zvláštní.
Jindy, a to zase v prostředí lesovém, razím stopu v mlze. Její hustota se snad nedá ani popsat. Vyrazil jsem na tůru kolem Kopce a na něj, já tak rád výhledy. Nejenže jsem předem naštvaný, že nic neuvidím, ale taky pak, když zjistím, že je kopec zarostlý stromy. No, to je jedno. Nálada se ve mně až vskutku nepochopitelně míchá jak šlehačka v mixu a cestou dál a dál směřuje k větší a větší zhnusenosti. Vcházím teď na louku, jež je obyčejně krásná svými nesčetnými vlnkami a svou dálavostí, nyní však ale není vidět na deset metrů dokola. Přede mnou se objevuje kopeček. Na něm jakoby ležela všechna naděje. Odhození brnění a závaží. Tam vidím kousek modrého nebe, tam, to je to místo, kde se trhá mlha, kde je díra, do které se vlívá veškerá nemožnost rozhlídnutí se, ta nepřátelská atmosféra. Krásná vidina jakési naděje.
Krok po kroku na vlnku. Teď už převládá dobrý pocit, zdá se, stoupám. Už lezu, budu na vrcholu tohoto kousku světa a skočím pak do vší jasnozřivosti. Ještě krok a uvidím před sebou tu krásu.
Jenže, nálada je jako předtím zase divná. Zhnusenost - vrací se. Jak to? Stojím skoro na kopečku a nic se neděje. Jsem na vrcholku. Udeřen jsem ránou, jež prolétla mnou doufavou duší a roztrhán jsem podrazem, jež ušit na mě byl. Přede mnou je snad ještě větší hrůza, než předtím. Následuje pocit hlubokého zklamání, jako kdyby se pot, co na sobě mám z průhledna stal nepropustně černým. Avšak navzdory tomu pokračuji v cestě a nečeká mě nic, než jen samá další mlha a úplná samota. Následuje les a v něm nic. Zas vše při starém, vlastně ani nevidím žádnou změnu v prostředí i když reálně se zajisté stala. Ale našel jsem zlatý prut navzdory svému prochladnutí. Jako třpytka obohatilo moji zkroucenou cestu a zhroucenou mysl pěna na stromu a cestičky vody, co ji tvořily, to jak pršelo předtím. A ty koruny stromů zahalené v té šedivosti, vypadaly, že končí někde milion kilometrů nade mnou a dělaly dojem (malé a ještě měnší větve) jakožto průdušky a kmen jako průdušnice spojen se zemí a dávajíc možnost mi dýchat. V tu chvíli jsem zapomněl na mlhu, dýchal jsem co mi bylo umožněno. Už to konečně šlo. Zbytek vypadal jako stádium před koncem světa. Ach, tak šeredně krásnou cestu bych tomu vhodným lidem přál. Byla to jako kapka naděje v moři marnosti.
-
Layout blogu je optimalizován pro rozlišení obrazovky 1920x1080x72 ob.
-
© PM 2013 - 2014 Nekraďte prosím.
(autorské právo se vztahuje k celému obsahu blogu)
Jsem příznivcem přívětivé komunikace a milerád propůjčím své dejmetomu dílo.
Inspirovali jste se-li snad mnou, neváhejte se se mnou o to podělit, budu velmi potěšen.