Titulek článku může být prázdný.

13. listopadu 2013 v 21:40 | PM |  Mé písmenosti
Poslední dobou si říkám, kde to vlastně létám. Když ráno vstanu, nevidím nic nového. Jedinou radost ze všeho mám možná tu, že se mi zdál opět prapodivný sen a já se opřu do hloubání, abych, protože mě to vskutku zajímá, zjistil, co se mi ten sen snažil říct. Je to totiž šíleně divný svět, ta hlava. A vůbec, myšlení.
Ráno vstanu, vidím smogem zahalenou šedou krajinu z okna, otevřu okno a následně ji i cítím. Snídám, připravuji se na den, jedu šalinou, kde projíždím důvěrně známá místa a opět se setkávám s haldou lidí, které vlastně ani nevidím, či spíše nechci vidět, protože mě nezajímají. Alespoň si to říkám, totiž ve chvíli, kdy sedím v oné šalině a můj mozek nevykazuje žádnou myšlenkovou aktivitu, ze sebe dělám Sherlocka a zhlížím každý záhyb kdejakého přísedícího. Ano, ale vůbec mě to vlastně nezajímá.
Co dál? Sedím ve školní lavici, poslouchám výklad a pak? Jedu opět šalinou a musím zírat na místa, která mě iritují a to nejenom proto, že je vidím pětkrát denně, ale i pro zmatek, jaký tu panuje, neklid, pro brněnskou chátru...
Je to stále stereotyp. Neustále si opakuji, že mě vlastně učení baví - ale cesta, jaká k němu vede je odstrašující a nehezká, blbá a .. a prostě langweilig. (Čti dál, je to docela zajímavý)


Došel jsem k závěru, že být pohlcován každodenní realitou, koukat se na to, jak slunce vychází, jak zapadá a jak lidi v tom šíleném městě pořád někam spěchají, pořád někam jdou, přičemž pro mě jsou jen jakýmisi přízraky, které se mi mihnou před očima, projdou a už se třeba v životě vůbec neobjeví, je šílená nuda.
Proto začínám v poslední době neskutečně snít, přemýšlet o jiných rozměrech reality, prostě se snažím něco dělat jaksi jinak, s nadhledem. Že by k tomu pomohl snad nový učitel na základy videa, jakého máme ve škole? Nutí nás totiž nezavrhovat a nepotlačovat své myšlenky a nápady a naučit se je gradovat, formulovat a následně použít pro uměleckou tvorbu, jinak řečeno snít a vymýšlet, přemýšlet a domýšlet. Taky jeden z aspektů by mohl být ten, že je venku tak hnusné depresivní počasí, které nutí člověka uzavírat se do sebe.
Nevím, čím to je, ale asi to je jedno. Zkrátka si vytvářím jakýsi svůj svět, kde se ničeho nebojím, jsem tam šťastný a nemusím mít obavy z nepochopení. Ale jelikož jsem člověkem paradoxně se vztahujíce k tomuto článku společenským, rád sdílím své prožitky a když už jsem se dal na cestu umělecky se vyjadřujícího fotografa, přičemž třetí ročník mi způsobil to, že si to zplna uvědomuji, začínám si skicovat nápady na zpracování fotografií, píši si sny (jak je zde na blogu vidět) a hluboce prožívám citové záležitosti. A tím nemyslím lásku, soucit a jiné sdílené prožitky, ty beru samozřejmě, ale jakousi sondou do sebe zijšťuji, o čem to vlastně přemýšlím, co mě nejvíce fascinuje a jakým směrem moje výsledné umění bude směřovat.
Samozřejmě to nechci zakřiknout, ale mám ten pocit, že už to vím. (nechci zakřiknout = tzn., že rád si budu zapisovat myšlenky dál a zapomenu na první a druhý ročník, kdy jsem neudělal vůbec nic. To, že jsem si vzpomněl až ve třetím ročníku na fakt, že bych něco měl dělat možná taky uzpůsobila lehká panika z přijetí na vysokou školu...)
Nebudu to ale zatím říkat. Protože zatím jsem ještě nic neudělal :D ...
Jsem samý začarovaný kruh a najít tu správnou cestu z něj nemusí být úplně lehké.

No jo, co bych ještě řekl, abych odhalil kousek své duše?
Momentálně shrnuji celý článek takto. Nebaví mě žít s tím, že každý den vidím ty samé věci. Na základě reality si dotvářím vlastní svět, ve kterém si určuji vlastní pravidla a neumíte si představit, jak je to super. Vlastně tyto subjektivity jsou skoro vždycky spojeny s uměním, které pomáhá utéct od krizí a všednosti do světa, kde je všechno kouzelné a jiné. Zákony se tu stávají legrací, protože všechno je postavené na hlavu. Vlastně do mého světa vstupují i cizí světy, protože umění nejsou pocity, ale nutkání pocity zachytit a sdílet. A proto se prostě v hlavě, když sním, nenudím.
Příroda nám opatřila nezaměnitelnou věc. Mozek. Tak hloupý, abychom se víc jak 3 miliony let mohli jen dohadovat, proč je vlastně tak strašně propracovaný, výkonný a chytrý.

Je to príma na tom světě,
PM.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Slečna Tolstojová Slečna Tolstojová | Web | 20. března 2014 v 19:29 | Reagovat

Hezky vyjádřené. U nás se šaliny jmenují tramvaje a ta okolní, neměnná nuda je olomoucká, ale jinak je všechno hodně podobné.
Btw, to studování lidí kolem dělám taky. :D

2 po6te po6te | Web | 21. března 2014 v 10:10 | Reagovat

[1]: To je strašně zvláštní, když nalézám nové komentáře u starších článků. Obvykle už jsem z jedné třetiny pozapomněl, o čem jsem tehdy psal a přečtu-li si to znovu, zjistím, že se vcelku měním; tedy ne konkrétně v nudném projíždění Brnem šalinou - to mě ještě pořád nezačalo bavit :D ...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
-
Layout blogu je optimalizován pro rozlišení obrazovky 1920x1080x72 ob.
-
© PM 2013 - 2014 Nekraďte prosím.
(autorské právo se vztahuje k celému obsahu blogu)
Jsem příznivcem přívětivé komunikace a milerád propůjčím své dejmetomu dílo.
Inspirovali jste se-li snad mnou, neváhejte se se mnou o to podělit, budu velmi potěšen.