SEN - Útěk

10. listopadu 2013 v 11:28 | PM |  Výmysly, nemsysly ap.
Můj dnešní sen byl napínavý.
Co si pamatuji, začalo to tak, že jsem se potloukal na nejzazším místě patřícímu nějakému velkému městu (zřejmě Brnu), bylo to nějaké malé depo, kde bylo pár zrezivělých nákladních vagónů a pár budov, které zajisté svojí hnusností musely patřit českým drahám (ale to ve snu nebylo řečeno). Na východní straně byl kopec se stromy, který ukončoval odstaviště (jak vím, že na východní? - protože svítilo slunko a už bylo níže, než je v poledne, totiž už bylo poznat, kde zapadne). Na tom kopci jsem seděl a pozoroval moji spolužačku se svou novou přítelkyní, která se zabývala sprejováním jedné z velkých stěn kousek pode mnou. Při chvíli nepozornosti se mi objevily za zády. Ani jsem se nelekl, pozdravil jsem ji a pak mi spolužačka - Barbora začala vysvětlovat, jak musí toto absolvovat, jelikož její přítelkyně má takový mus, zkrátka je to její život a dělá to, jako kdyby byla náměsíčná. Opře se do toho a neví o sobě. Čirý umělec. Vysvětlovala, že se stává nezvladatelnou a ona při ní musí stát, když sprejuje.
Dalšího dne jsem vytáhl kamaráda a šel to taky zkusit. Na protější stěnu. Jenže bylo opět slunko a viditelno. Ani jsme sprejerské dílo nedokončili a už na nás někdo zařval.


Utíkali jsme. Utíkali jsme po kolejích - jedny byly elektrizované, jedny ne. V té chvíli, jako by nás někdo chtěl přejet. Po obou kolejích se z ničeho nic začaly projíždět vlaky, předtím se však zdálo, že vlak se tam objeví jednou za opravdu dlouhou dobu, podle jejich stavu. Utíkali jsme po nich, chodili mezi nimi, jen aby nás vlak nepřejel. Koleje nás pomalu zavedly do lesa. Zde se nacházelo staré, zarostlé nástupiště s podchodem. Automaticky jsme vběhli do něj. Svítilo se v něm! Když jsme sbíhali dolů, byly tam připravené boty. Oblékl jsem si je. Schody byly neskutečně dlouhé, ale uprostřed jejich délky byla odbočující cesta, schody nahoru.
Vydali jsme se po nich. Po vyběhnutí se dvě utíkající postavy octly u někoho na zahradě s obrovskými třímetrovými tůjemi. Už byla tma. Zahrada byla jako bludiště, nemohli jsme se z ní dostat. Běhali jsme sem a tam nemohouc najít východ. Dům byl velmi strašidelný. Zdálo se, jako kdyby nás tam nechtěl, ale zároveň zařídil, abychom se odtamtud nemohli dostat. Mé myšlení bylo na útěku, stejně jako nohy. V té chvíli jsem myslel pouze na to, jak utíkám pořád stejnou cestou, a to i přestože vbíhám pokaždé do jiné cesty. Kamarád se mi ztratil. Zakopl jsem. Padám. Ležím chvíli na zemi a pak vstávám a objevuji před sebou branku. Motaje se k ní doloudím a otevírám ji. Za ní už čeká kamarád. Nic neříká.
Když tak nad tím přemýšlím, nevím, jak se jmenuje, jeho obličej jsem totiž ve snu nikdy neviděl. Pak vlastně, jen spolu utíkáme dále prostorem, ulicí a domy, které vypadaly prázdné, se zdály být živé, jako kdyby mluvily a jediné co říkaly bylo: "Běžte PRYČ!"
Opět jsme běželi. Dlouhou dobu. Doběhli jsme k jakési budově na konci této vesnice duchů, bylo už zase světlo. Budova byla stejně šedá, jako všechny, ale mnohem větší, jako kdyby v minulosti sloužila k nějaké průmyslové výrobě čehosi. Na straně, odkud jsme utíkali měla velké okna pojímací hodně světla, na druhé byla zahalena vysokými stromy, jejichž koruny dosahovaly zhruba do stejné výšky, jako budova. Nezdála se být zrovna nízkopodlažní. Ne, byla dost vysoká, ale i přes svou nemalou konstrukci do výšky to byl pořád čtverec. Budova funkce. Nijak barevná, prostá a hranatá.
Jako nechápající návštěvníci z kosmu vcházíme do neznámé budovy s pocitem "když cokoliv, uteč...". Vycházíme po schodech. Po schodech nás předhání nás můj učitel na fotografii. Z čistajasna se tam objeví, ale já se nelekám, ani můj kamarád. On nepozdraví. Jako by si mě nevšiml. Vycházím schody a první, utíkající kamarád je tatam. Zmizel. Dojdu ke stolu, kde sedí učitelův syn a cosi plánuje. Přijde za ním jeho otec a radí mu. Dělají projekt jakési konstrukce kusu nábytku. Šlo jim to.

Předtím však, než budu pokračovat, musím říci, co je ten učitel zač. Je to učitel na oboru fotografie, který studuji. Je velmi přesný a pečlivý a miluje ty, kteří tvoří své umělecké projekty a mají vysoké ambice. Nesnáší, když se student neučí, nemá rád výmluvy. Když se stanete vzorným, má vás rád. Když nenosíte práce včas, nemá vás v oblibě a nehezky se na vás kouká jako na provinilého. Jen ti, kteří nosí své práce ho zajímají. S ostatními se přiliš nebaví. Jeho drsný pohled ve mně udusal jakékoliv projekty, které mě napadly. Zkrátka jsem ho nechtěl vídat, protože, ač jsem byl v prváku oblíbený pro svou přesnost a učenlivost v předmětu technologii, pohled na něj mi prostě snižoval sebevědomí.

No a v té chvíli mi pak už totálně přišlo, jako kdyby nevěděl, že existuji.
Pro něj sem byl naprosto neviditelný. Jeho syn je však mým dobrým kamarádem, ale v té chvíli se choval stejně. Sedl jsem si tam a pozoroval je. Hleděl jsem na ně a pozoroval je dlouhou dobu. Velmi dlouho. Pak jsem se probudil.




Tento sen mi zpětně připomíná svoji povahu. Vždycky potřebuji názorný příklad pro rozpoznávání své osoby.
Odkoukal jsem sprejování od přítelkyně kamarádky. To vě mě vyvolalo chuť to taky zkusit. Nebyl problém, zeptat se kamaráda. Ten do toho šel se mnou. Nedodělali jsme to a už jsme utíkali. V podchodě v lese jsem si vyměňoval boty. Symbol - snaha se změnit. Změněn přibíhám do jiného prostředí. Jenže bylo pro mě nové a já v něm zabloudil. Jako když jste v nové práci a jste zmatený, protože je všechno zkátka nové. Bylo to marné a já se z něho dostal, až když jsem zakopl - to může znamenat v životě jen nějakou chybu, kterou třeba jako nový v řečené práci můžete udělat.
Měl jsem tu sílu a zvedl se. To mi pomohlo, přede mnou se objevila branka. Dostal jsem se odtamtud. Vesnice duchů mohla symbolizovat samotu. Běh skrz ní - utíkání od samoty. To mi taky není cizí. Strach z ní. Domy přece mluvily. Nechtěly nás tam. Doběhli jsme do baráku. V něm byli lidé, které mě nějakým způsobem ovliňovali. Kamarád se vypařil. Neviděl jsem ani jeho obličej, byl to jen jakýsi přízrak vedoucí mě životním putováním. Mé putování se ho zachytilo a on mě pak už jen vedl na tato místa. V budově už nebyl zapotřebí a tak zmizel. Když jsem pak sledoval ty dva, jak něco dělají a vůbec neví, že se tam pohybuji vedle nich, jen jsem seděl a díval se. Byl jsem zbytečný. Oni dosahovali úspěchu, oni, byli ti, kteří něco dělají a já byl ten, který se jen veze a obdivuje je. V té chvíli jako kdybych byl podřadný. Uživatel a oni výrobci. Bez nich bych nežil, ale oni beze mě ano. Bylo to odstrašující.
Toho se přiznávám, stále bojím. Nechci se stát pouhým uživatelem. Někým, kdo se nese na myšlenkách cizích. Potřebuji vymýšlet, já chci být ten, který se stará o chod věcí ostatních! Já nechci být nedůležitý člověk. Musím být zapamatován, já, taková jiná osoba, svaté buněčné uspořádání, nesmím být zapomenut v běhu času, já chci žít navěky!

A to jsem já.

PM.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
-
Layout blogu je optimalizován pro rozlišení obrazovky 1920x1080x72 ob.
-
© PM 2013 - 2014 Nekraďte prosím.
(autorské právo se vztahuje k celému obsahu blogu)
Jsem příznivcem přívětivé komunikace a milerád propůjčím své dejmetomu dílo.
Inspirovali jste se-li snad mnou, neváhejte se se mnou o to podělit, budu velmi potěšen.