Listopad 2013

Jsem zatracenej středoevropan...

27. listopadu 2013 v 21:57 | PM |  Jíné
Po šíleně hloubajícím dni mám opět milion otázek. Vybral jsem si tu poslední:
Proč je tak strašně, prčic, těžké být sám sebou?
Už mě naučili respektu jiných osobností, ale asi jsem to příliš přehnal. Prostě střízlivý nejsem schopen vydat ze sebe hlásku. Nedokážu stoupnout před publikum a tak, i když mám na srdci tolik věcí, to ze sebe kašlu jak tuberák. Dokazuje to chtíč zapojit se do dnešního improvizačního divadla (já jako mám co říct), kde je hlavní náplní zapojování se do scény publikem, jež se pořádal na našem slavném "domově", který byl, bohužel, doprovázen i tím zatvrzelým strachem, že bych se ztrapnil. ZTRAPNIL! ZTRAPNIL. To je tak hrozně stupidní. Dělám umění, ale nedokážu si být sám sebou jistý, jestli moje umění někoho bude zajímat. Sedím sám ve tmě u počítače a píšu si brečivý článek. Potřebuji svou děsivou touhu něco ventilovat na blogu. Prostě se pořád schovávám. Schovávám se za neznámého pisálka, nikdo o mě nic neví, protože jsem sem nic o sobě vcelku nenapsal, a doufám, že si mých geniálních myšlenek upláclých do skromného textíkového vyjádření někdo někdy náhodou všimne, a že mě proslaví a bude ze mě hvězda blogu a já na to jako že ne, nechci, to by pak už nebylo ono, lidi mě nesmí znát, aby to bylo tajemství, ale přitom budu chtít, aby si mě lidé všímali, takže se z toho stane začarovaný kruh, který nikam nebude vést a já si jen chytře řeknu, jé, to už tady někdy bylo a budu se jiným způsobem snažit o vyventilování svých drahocenných myšlenek a, bohužel skromnému, ukázání světu (tedy připomínám už jiným způsobem) fuck off. Jasně že na tomhle světě chci něco změnit, ale řekni mi, jak mám odstranit tu zatracenou ostýchavost. Jak oddělat to "JÁ NEMŮŽU". Totiž já chci, ale musel bych povolit uzdu pronikání ethanolových molekul do nitra mého mozku, aby se "JÁ NEMŮŽU (ALE CHCI)" změnilo na "JÁ DĚLÁM".

POfocení - dlouhočasovky

23. listopadu 2013 v 0:16 | PM |  Mé fotorgafie
Po fotografování do jednoho souboru, který jsem absolvoval dneska večer v lese jsem měl tu možnost vidět vesnici v nočním svitu krásně zpola zahalenou mlhou. Už jsem odcházel, ale opět se zastvil a fotil, protože to byl velmi pěkný pohled. No, vznikly takové "kalendářovky", ale ten pocit mám zaznamenaný a přenáším ho prostřednictvím těchto fotek sem. Hezkou podívanou.

Krok za krokem hrob za hrobem

22. listopadu 2013 v 10:52 | PM |  Vyjářdení k ...
Tak se na to podívejme. Dost mých fotografií pochází z lesa. Les je domov. V lese rostou houby, maliny, prostě všechno. Město je jen jakousi krajinou bez ostatního života. Les je místo, které má v sobě magickou sílu, sílu, která vtahuje lidi mezi sebe. Tato síla trvá už miliony let. Co na tom, že postavíte pár stromů vedle sebe? Les má svoji duši. Stojí tu nebo bude stát déle, než vy. Rozhodně si toho zažije i víc, než vy. Proč si člověk myslí, že tyto moudré starce může vlastnit, kácet a nakládat s nimi, jak se mu zachce? Není to náhodou proti pravidlům? Už jen to, že člověk pokácí bezbranný les za účelem zisku? Kdo má právo rozhodovat o lese? ...

Titulek článku může být prázdný.

13. listopadu 2013 v 21:40 | PM |  Mé písmenosti
Poslední dobou si říkám, kde to vlastně létám. Když ráno vstanu, nevidím nic nového. Jedinou radost ze všeho mám možná tu, že se mi zdál opět prapodivný sen a já se opřu do hloubání, abych, protože mě to vskutku zajímá, zjistil, co se mi ten sen snažil říct. Je to totiž šíleně divný svět, ta hlava. A vůbec, myšlení.
Ráno vstanu, vidím smogem zahalenou šedou krajinu z okna, otevřu okno a následně ji i cítím. Snídám, připravuji se na den, jedu šalinou, kde projíždím důvěrně známá místa a opět se setkávám s haldou lidí, které vlastně ani nevidím, či spíše nechci vidět, protože mě nezajímají. Alespoň si to říkám, totiž ve chvíli, kdy sedím v oné šalině a můj mozek nevykazuje žádnou myšlenkovou aktivitu, ze sebe dělám Sherlocka a zhlížím každý záhyb kdejakého přísedícího. Ano, ale vůbec mě to vlastně nezajímá.
Co dál? Sedím ve školní lavici, poslouchám výklad a pak? Jedu opět šalinou a musím zírat na místa, která mě iritují a to nejenom proto, že je vidím pětkrát denně, ale i pro zmatek, jaký tu panuje, neklid, pro brněnskou chátru...
Je to stále stereotyp. Neustále si opakuji, že mě vlastně učení baví - ale cesta, jaká k němu vede je odstrašující a nehezká, blbá a .. a prostě langweilig. (Čti dál, je to docela zajímavý)

SEN - Útěk

10. listopadu 2013 v 11:28 | PM |  Výmysly, nemsysly ap.
Můj dnešní sen byl napínavý.
Co si pamatuji, začalo to tak, že jsem se potloukal na nejzazším místě patřícímu nějakému velkému městu (zřejmě Brnu), bylo to nějaké malé depo, kde bylo pár zrezivělých nákladních vagónů a pár budov, které zajisté svojí hnusností musely patřit českým drahám (ale to ve snu nebylo řečeno). Na východní straně byl kopec se stromy, který ukončoval odstaviště (jak vím, že na východní? - protože svítilo slunko a už bylo níže, než je v poledne, totiž už bylo poznat, kde zapadne). Na tom kopci jsem seděl a pozoroval moji spolužačku se svou novou přítelkyní, která se zabývala sprejováním jedné z velkých stěn kousek pode mnou. Při chvíli nepozornosti se mi objevily za zády. Ani jsem se nelekl, pozdravil jsem ji a pak mi spolužačka - Barbora začala vysvětlovat, jak musí toto absolvovat, jelikož její přítelkyně má takový mus, zkrátka je to její život a dělá to, jako kdyby byla náměsíčná. Opře se do toho a neví o sobě. Čirý umělec. Vysvětlovala, že se stává nezvladatelnou a ona při ní musí stát, když sprejuje.
Dalšího dne jsem vytáhl kamaráda a šel to taky zkusit. Na protější stěnu. Jenže bylo opět slunko a viditelno. Ani jsme sprejerské dílo nedokončili a už na nás někdo zařval.
-
Layout blogu je optimalizován pro rozlišení obrazovky 1920x1080x72 ob.
-
© PM 2013 - 2014 Nekraďte prosím.
(autorské právo se vztahuje k celému obsahu blogu)
Jsem příznivcem přívětivé komunikace a milerád propůjčím své dejmetomu dílo.
Inspirovali jste se-li snad mnou, neváhejte se se mnou o to podělit, budu velmi potěšen.