pojďte všichni dělejte všechno budeme se mít dobře

16. prosince 2014 v 20:37 | PM |  Výmysly, nemsysly ap.
A má být pěkně a pěkně nebude a bude venku zase ten temnej humus zas škaredý šedý mračno semtam nějaká kapka a zas nic moc. Nějaký škaredý počasí tam venku bude a nebude dobrá nálada protože bude hnusně a všechno ztratí barvy protože nebude hezky. A tak se na sebe lidi budou šklebit ještě víc než se šklebí protože hnusný počasí rozšklebuje ještě víc a ty lidi budou chodit každej zarytej do vlastního límce kabátu celej ten svět bude strašně šedej a depresivní a každá ta malá procházející hlava davu a v davu bude mít vlastní vidinu o tom co je to depka a bude to všem ostatním hlavám dávat rozdrážděně najevo protože to chce ukázat jak je naštvaná a aby se vyhla konfliktu tak jako ostatní přidá do kroku tak se stane že hnusnou mlhu odvlečou ty lidi pryč ale místo toho se jim setmí ale to voni maj vyřešený vono stačí rozsvítit žárovky a je to máte po tmě a i ta hnusná mlha je pryč. Ale to je blbý. Vypaluje to voči a mě bolí, bolí mě oči a jsem vlastně strašně utahanej. Chci spát a voni se pořád mačkaj v tom davu a hulákaj a snažej se dostat pryč z toho davu ty hlavy ale pořád tam jsou a utíkaj a já jsem tam taky a chci pryč a jsem unavenej a ty hlavy pořád jdou a jdou a zrychlujou a já utíkám a dusím se protože tady není vzduch jak lidi dejchaj a kouří se z aut a je tady mlha a tma a světla a utíkám a běžím a oni běží taky, a proč běží když tady chtěli být a jsou tady a proč pak běžím já když mám s nimi všechno společného co je tady?

Už neběžím. Ležím a plácám se na zemi a šlapou na mě a to nebolí a voni pořád utíkaj a je tady hezky a odpočívám a ležím a dupou po mě a běží a běží a já ležím v trávě a svítí na mě slunce a běží a ležím a dobrý -


a tudle první reklamu jsem ukradl na blogu kdysi mé oblíbené blogerky která se na to už vykašlala a vůbec nemám rád společnost cet dvacet jedna a zacpávám si uši když slyším novinky z novy
 

Jak na guláš

20. listopadu 2014 v 19:21 | PM |  Mé písmenosti
Mám tak trochu problém s určováním pořadí věcí tak, abych ty nejvíce pro mě podstatné udělal jako první. Ještě horší však je počet termínů, které se v aktuální době objevují k dokončení nedokončeného. A tak s hlavou zatíženou o tyto záležitosti se koušu do rtů a přeji si, aby vše vyšlo tak jak má. Ale pravda je taková: mám toho tolik, že nedělám nic. Tak sedím a koumám a vymýšlím teorie jak dosáhnout štěstí


Už někdy v minulosti jsem si docela dobře vymezil činnosti svého zájmu, které mě na duši i na těle uspokojují. Skáču schizofrenicky nejčastěji mezi dvěmi: úplně jasně fotografie s přesahem do podobných oborů a orientací v přírodě, což se týká většinou orientačního běhu. Jsou to dva světy, se kterými jsem už jaksi pevně srostl a patří ke mně. Nejtěžší je jejich syntetizace, ale bez jednoho není druhého. Když běhám, nestačí mi to a musím to nějakým způsobem vyjádřit fotograficky.
Myslím, že každý by chtěl najít něco, co by ho učinilo šťastnějším v životě. Tak zde popíši, jaké cesty za štěstím zkouším jít já a jaké překážky jsou mi kladeny.
Začnu reálnou zkušeností. Jakožto student maturitního ročníku se pokouším pokračovat na vysoké škole; mám v úmyslu podat čtyři přihlášky na obor mého zájmu: toť tedy ten první, fotografie.
Letos v den výročí Sametové revoluce se konaly na pražské uměleckoprůmyslové škole konzultace ohledně uchazečských fotografií s profesory. Přinesl jsem fotografický dokumentární soubor o orientačních běžcích (což se dá trochu považovat za tu syntetizaci mých zájmů) a také jiné soubory, jaké se už drží pouze světa fotografického. Nesnažil jsem se nijakým způsobem prezentovat svoje práce dohromady, ale diferencializovaně jako samostatné výstavní složky, které se každá o něco vlastního zajímá. Nicméně, po postupném "přihazování prací na plac", jsem zjistil, že nejdůležitější prvek katedry je celkový pohled na svět jedince, to jest uchazeče a posléze studenta a jeho vnímání a přemýšlení a pak následný odraz těchto vlastností v uměleckém díle jakožto jednotném celku plném několika výstavních souborů. Docílil jsem tak u profesorů velmi chaosného dojmu; vypadal jsem jako silně nerozhodnutý člověk. Byl to zajímavý zážitek, kdy jsem se rozebíráním vlastních prací a následnou diskusí se zkušenými dostal o krok víc do svého niterna a ještě víc se dobral k otázce "co tedy vlastně dělám?" "a má smysl vůbec promítat sport do fotografie, jestliže se v ní dokáži zabývat i jinými věcmi?" Kdybych se nepokoušel o slučování zájmů a v jednom upustil od druhého, mohl bych tak žít? Nebo bych byl polovičatý?

Možná že řešení je takové: zajímat se o věci kolem, tvořit a čas od času se na ty své práce podívat a diagnostikovat. Ten chaos mě možná časem opustí a začnu opravdu vědět, kam chci směřovat. Bylo by to fajn. No, teď však je třeba sebrat vše co mám a vytvořit "naddílo" mých díl, které by charakterizovalo cestu světem mé osoby za současného stavu. A i to je možná řešení. Možná to z toho všelijakého guláše díky pečlivému výběru vyzní.

Toulky

18. srpna 2014 v 16:09 | PM |  Mé písmenosti
Daleko, daleko v hloubkách podvědomí se nachází zdroj automatického duševního vyvrhelu. Takový stav je zmatečný, ale s největší pravděpodobností dochází k vysvlečení se do naha, řekl bych k odhalení jádra vlastní osobnosti. Při takovém stavu se někdy až děsivě lze dozvědět, co tělo na příkaz ne rozumem ovládanou myslí dělá, ať už jen třeba z vyprávění. Nejsem velký znalec v oboru hypnosy či východních filozofií, ale je mi jasné, že úplná pravda o sobě a vůbec se nenaskýtá za otevřenýma očima, protože kdokoli může tuto pravdu měnit procesem vnímání. Jinými slovy, každý na své ruce nemusí vidět pět prstů. Je to přelud, sen. Naše vědomí prstů na ruce může analyzovat šest, stejně tak jako čtyři. Tady je v mém studiu ještě lehká mezera, proto si nejsem zcela jist, zda nejpravdivější stupeň poznání je samotné nevědomí či nevědomý počin podvědomí. Protože ve druhém případě bychom stále museli počítat s tím, že podnět pro počin přichází z venčí, a tam pravdu asi nelze hledat. Proto myslím, že v takovém stadiu se držíme ještě nohama na zemi a že to největší stvořitelstvo se nachází pouze v hlubinách ničeho, nevnímání, nevědomí, protože jenom tam v tom "místě" není času; odtamtud se vyvinulo dobro a zlo, protože to ani ono neexistovalo, dokud jsme jej vědomě nerozdělili. Mám pravdu?
Pak by tedy ještě existovalo jedno vysvětlení, a to je, že nevědomí ovládá vědomí - hmotu, zdánlivou realitu. V takovém případě bychom mohli odškrtnout v pořadí slovo podvědomí a zůstala by jen realita a jakésicosi nevědomé.
(Ach, a co ten zvláštní dualismus - nic x něco, dobro x zlo...?)


Postupů, jak přenechat chování podvědomí či nevědomí je více, asi nejlepší způsob, jak se k němu dostat je uvědomit si, že si nelze nic uvědomovat. Protože tehdy má moc v ruce stále ještě racionální strana mozku (jak se jedná o uvědomování si, tak vždy je to tak...) Z vlastních zkušeností musím podotknout počitky z festivalu v Trutnově, kde mi dozajista k nevědomí pomohlo spoustu trávy, ale největší cestu do neznáma poskýtal mantrický tanec do zblbnutí Hare Kršna. Je to neskutečně dobrodružné a při takových sešns, které tyto organizace pořádají je cesta za poznáním poněkud snadnější.

Včera z podvědomí a na základě reality vznikl text na kusu papíru bydlící v mé kapse až do dnešního rána:
Otsrk červenoč,
kelžblk dotměskoč,
divoké trdmtm,
camsýsi skrm.

A takové jsou toulky po hvězdách.
 


na vlastní, Vlasti, vlastně nevlastní kůži

25. července 2014 v 21:56 | PM |  Mé fotorgafie
Není chuť rozepisovat se na vlastní kůži. Foto tedy tady.
Já vám nevím, nejdříve jsem chtěl místo poslední fotky dát jinou, se šlupkou od banánu.
Takhle se to bude líbit víc. Mám být veselý?




Přijdu o já?

17. července 2014 v 9:21 | PM |  Jíné
Tak se bojím. Říkají mi, že bych tam měl jít a o to víc vím, jak se mi tam nechce. O to víc si toho vážím. Nechci mít to, co mají všichni ostatní jiní ať už to je jaké to je, tím nástojem se unifikuje, zestejňuje. To, co mám je moje, a to je známka jáovosti. Já jsem já a budu já. To, co mám já dělá já mnou. Každé moje já se roztahuje a zvětšuje se v toho zákrutech a říká: "hele, já a moji kolegové zakrutové jsme každý já"
Nevidím svět. To mě uzavírá do sebe a jsem to jenom já. Když to odhrnu, svět vidím, ale na strany ne - a tak se alespoň nemusím ohlížet, kdo se otáčí ke mně a šušká. Věčně to držet ale nemohu. Ach a takové horko. Ale když se toho zbavím, zůstane mi vlastní identita, která se ve viděném světě skrývá jen zde? Nebo snad ne? Je to jako samostatný strom na louce. Dělá si svoje. Budu vidět moc, když o to přijdu, že se já lekne a opustí mě?
Praktické důvody, Martine. Praktické důvody, tady se nehraje na já. Dneska v pět tam jdeš. A žádné bláhovosti.


Vliv krajiny krušnohorské

5. července 2014 v 19:33 | PM |  Vyjářdení k ...
V hlavě mám tolik nápadů k zápisu, ale prokrastinuji, jen co mám začít. Uvedu jen, že jsem poslední skoro měsíc zavřen mezi čtyřmi zdmi a můj život se, ještě v postatě stále, zakládá na opakování si španělských lekcí, knihách, dost často wikipedii (tam je tolik informací!) a také dobrém jídle, ach, byl mi diagnostikován zápal plic. Každý den jsem tedy čekal na vlivy osudu, kdy se konečně stane něco, by mi dlouhý počítačový život probarvilo; mám totiž ještě stále doporučení se šetřit, i když už nemoc pominula, a to až do půlky července. Neprobarvilo se nic moc. Tak jsem si to probarvil sám, chodil jsem na procházky do přírody (to bylo žůžo; ten den byl pak o kus jiný, než ten předtím), zkoumal jsem hlasy lesa a jeho měnící se strukturu, četl pana Václava Cílka a obdivoval jeho znalosti o naší krajině, které mi posléze procházky ozvláštňovaly .. člověk hned si začne všímat věcí předtím neviditelných, když ví víc.
Zaujala mě kniha Dýchat s ptáky, kde různorodými krátkými esejemi psanými většinou do Respektu popisuje, co je kolem nás a přesto to neznáme, umí krásně vyprávět o české krajině a zkrátka odhalovat tajemství země nezemě. Zkoumal jsem v tomto nemocném čase tedy zprvu působení krajiny na člověka, která ho obklopuje; na tom se mimochodem měla sestávat i má (neodevzdaná) fotografická práce ke konci roku (klauzura), poté mě velmi začaly zase zajímat byliny, které tu rostou a nakonec mě začaly lákat opět výlety po česku na kole a pěšky, a tak jsem plánoval a plánoval na doby, kdy budu zdravý. Jedna z takových lokalit, co mě zaujaly byla například Božídarské rašeliniště.
Momentálně vynechávám Rock for People a dorazil jsem, ještě stále v šetřícím módu, do Karlových Varů obecně na filmový festival, kde čekám na mámu, ta přijede zítra za mnou. Do té doby objíždím doprovodné nebo nevázané akce a pozoruji bedlivě krajinu kolem.
Krušné hory byly klenot. Velká biologická rozmanitost tu byla, tedy určitě před dvacátým stoletím a níže, až do patnáctého (tehdy ovšem ještě jen těžba stříbra neznamenala tolik, jako právě ve dvacátém, kdy se zde těžilo všechno možné, co člověka snad napadne a taky to podle toho vypadalo). V současné době žádné CHKO, natož národní park. Hledal jsem tedy zajímavosti v tomto kraji, a právě ono rašeliniště (i když se zde rašelina také těžila) je docela zachované a zajímavé. Dnes jsem se byl projít tímto místem, je zde naučná stezka po dřevěné lávce nad podmáčenou půdou. Informační tabule na stezce provází světem vzácných a nevídaných rostlin a živočichů, roste zde například masožravka rosnatka okrouhlolistá nebo klečové borovice, o kterých se povídá, že by mohly být staré klidně i tisíc let.
Co se týká však celkového krušnohorského dojmu z hlediska krajiny, jsem tak trochu smutný.
Bydlím v Jenišově, v domě stojícím v areálu novostaveb, v obci kousíček od Varů a první pozoruhodnost po mém příjezdu se točila kolem dolu na kaolin, který zde vyrostl vcelku rychle. Objevil se pár metrů od této kolonie a zrovna v tento den se zde konala vášnivá diskuse s naštvanými obyvateli Jenišova, kteří s dobře připravenými argumenty útočili na neprojednané, podezřelé z korupce, jednání starosty městyse, který ač sliboval vylepšení zázemí v podobě sázení pruhů lesů (totiž tato lokalita je vcelku planná) a jiných, dal přednost zájmu jednoho člověka, majitele dolu: zřejmě. Plánovaná těžba se odhaduje na 68 let a za tu dobu se prach z dolu velmi dobře usadí v plicích zdejších lidí, obzvláště pak dětí, které zde mají vyrůstat, což je o to strašidelnější a díky západním větrům se velmi lehce bude snášet na Karlovy Vary, lázeňské město.
I bez (prozatím malé) díry v zemi nebyla tato krajina v blízké minulosti o nic veselejší. Pohled na zničenou bezlesnou krajinu snad zachrání lesní školka stojící nedaleko, kde se zřejmě nedalo dělat nic jiného, než zasázet kromě nepůvodních smrků s malou horskou snášenlivostí (smrk je zde přirozený, ne však ten vysazovaný) i americké stříbrné smrky. To roztěkané oči trochu uklidní a dopomůže i dosud provedená drobná diskutabilní rekultivace prostředí (nenechat to, přece jenom, na pospas přírodě?) v podobě rybníčků, několika stromečků a podobných blbin, o které je aspoň možné okem zavadit a tudíž vést dialog, zbytek je jaksi místo bez ducha, dřevoprodukující monokultury.

Ach, dnes jsem nepotkal masožravku, a tak jsem se na ni těšil.
Přírodo, ty bezbřehá studno pružných proměn - nápadů,
co s tímto dosud zuboženým místem?
Kdo se postará o návrat "biosíly",
jež zde zajisté byla magická?

Masožravky?

La femme avec des cheveux blancs

12. května 2014 v 21:38 | PM |  Zážtky
Byl jeden pátek, počátek března. Měl jsem ještě půl hodiny času do doby, než mi pojede vlak z Brna domů. Nespěchal jsem a šel ze školy pomalu a díval se, co se děje ve městě. Má ramena byla obalena tunou věcí, batůžkem s fototechnikou, notebookem, na zádech krosna. Bylo to asi tři sta metrů od nádraží a tu mě zastavila jakási bezdomovkyně s bílými vlasy. Nerozumněl jsem ji, pak mi však došla poněkud zvláštní věc; mluví anglicky. Rysy v její tváři byly docela příjemné, rozhodně jí slušel úsměv, který mi posléze věnovala a já chtěl snad věřit pocitu o tom, že neskrývá nic, co by mou peněženku chtělo připravit o její váhu. Byl upřímný, ale umouněný, stejně jako její bílé vlasy, špinavé ruce a zamazené hadry. Celý tento vjem ještě podporoval fakt, že při sobě měla nejméně čtyři igelitové různorodé tašky nalezené bůhvíkde úplně přeplněné všelijakým textilem a vším možným.
Oslovila mě: "Is it a camera?" (To je foťák?)..Byl jsem na pochybách, co ode mě bude chtít a tak po chvilce koukání jsem přitakal. Ona nasadila úsměv a zeptala se milým hlasem: "Can you take photo of me?" (Můžete mě vyfotit?) souhlasil jsem: rád totiž fotografuji cokoliv, obzvláště sociálně slabší skupiny, no a když si o to ještě řeknou, to je senza. Jal jsem se ji tedy fotografovat a ona pózovala a nechala se. Sdělila mi, že chce nějakou fotku sebe a když jsem se ji vyptával, jak to chce výsledně poslat, odvětila: "That's not important." (To není podstatné) Jelikož jsem právě ve chvíli dofotografování doufal, že po mě nebude chtít "money" usmál jsem se a ona se mě nečekaně zeptala: "Do you want some money for that?" (Chcete za to nějaké peníze?) Teď jsem byl trochu na vážkách - nenapadlo mě, že se někdy v mém životě objeví kdosi ušmudlaný, vypadající jako bezdomovkyně a bude MĚ chtít dát peníze za to, že jsem ji vyfotografoval a fotografii si nechal.

Odporný živočich a Jak jsem neumřel

3. května 2014 v 12:01 | PM |  Zážtky
ODPORNÝ ŽIVOČICH

Byl krásný den a já si to, protože bylo volno, zamířil ke své babičce na oběd. Jelikož bych doma byl sám, zdržel jsem se tedy i po obědě nějaký čas tam, kde mimo ní byl i zbytek rodiny včetně menších dětí, které se pořád na něco vyptávaly. Po obědě jsem si to namířil tedy ven do dvorku, kde mi oči zklidňoval pohled na přírodu. Sledoval jsem dobytek, jak se pase, malé kůzlata, jak si hrají a jediné, co mě znepokojovalo byl fakt, že se ve velké jámě uprostřed pozemku, kde se před nedávnem babiččin syn žijící tamtéž rozhodl hledat za pomocí proutkaře vodu a nechal ji ve stavu podobný dopadu zbytku meteoritu, úporně snažily dostat se na svobodu dvě žabky. Dítě, které pobíhalo kolem mne je chtělo vylovit, ale dostalo zákaz od rodičů, a to kvůli svému nehezkému vzhledu, slizkosti a podobně. Jelikož jsem já přeci jenom už starší, dovolil jsem si tedy vzít žáby do svých rukou, jelikož se štítím málo věcí a pokud nemám jíst, jsem zvířemil, odnesl je za plot, kde mohly bez překážek odskákat tam, kam jim bylo po chuti.
A zde jsem si vzpomněl na příběh z knihy, kterou jsem nedávno kupoval v levných knihách. Jmenuje se Oceán v kapce rosy a obsahuje krásné poučné zenové příběhy.
Tento se jmenuje Ropucha zelená a dovolím si ho tu přednést:

Byla to teprve mladá žabka v pubertě, sotva dvouletá. Co ví mládí o životě? Malá obojživelnice byla milounce světlezelená s hezky hrbolatou pokoužkou...
"Bradavičnatou!" zabručel ropuší tatínek. "Vyprošuji si přesnost..."
"Dcerunko," prohlásila však maminka důrazně, "věřte mi, jste moc hezká, jste ta nejmilejší a nejšikovnější ze všech ropušek, jste učiněná žabka královna! Nedoskočíte sice tak daleko jako vaše sestřenice žába skokanka, zato na zahrádce jste mnohem užitečnější a já jsem na vás velmi pyšná!"
Mladá ropucha, plná sebedůvěry, vylezla jednoho letního večera zpoza rodinného kamene a vyšla si na procházku. Placatou hlavu hrdě vztyčenou, těžká víčka zeširoka rozevřená, rozhlížela se po neznámém světě. Bylo teplo, takový vlahý krásný večer. Na cestičce ji potkala roztomilá holčička a vykřikla:
"Fuj, ropucha!"
"Proboha, ta je ale šeredná!" prohlásila její matka.
A odstrčila ropuchu nohou. Ropuška instinktivně vypustila po celém těle ochranný jedovatý výměšek.
"To je vážně odporný živočich!" řekla matka.
A znechuceně odkráčely.
(kniha Oceán v kapce rosy, Henry Brunel, r. vydání 2005, orig. 2003, nakladatelství Garamond)

Dost mi to připomnělo Guliverovy cesty, když Guliver zablouděv v Liliput hodnotí tamní pidimužíky jako roztomilé a pidimužíky je on hodnocen jako velký a nehezký a když zblouděv do Brobdingnagu narazí na obry, připadají mu nehezcí, velcí, nemotorní, ale z jejich pohledu je Guliver malý a roztomilý. Člověk se má zamyslet nad svým povrchním hodnocením a vnímáním prostřednictvím "nějak nastaveného pocitu krásy"; to že je ropucha užitečná je totiž v tomto případě druhořadé.


Sloučit a vyvodit si cosi příběhu z vědomí a nevědomí

16. dubna 2014 v 14:41 | PM |  Výmysly, nemsysly ap.
Večer se chýlil ke konci. Nebylo co pít. Následovala cesta na internát. Jela poslední tramvaj, nastoupili jsme do ní. Spoustu zastávek bylo před a námi a v našem oku cíle dva. A to přinejmenším nastoupit na předposlední zastávce na spoj mezi dvěma vagóny vozu a svézt se posledních čtyři sta metrů s vlajícími vlasy. A druhý: dostat ty dva neubytované na internát. Cesta k tomu byla zcela jednoduchá. Na budově se aktuálně nachází lešení. Otevřeli jsme jim tedy okno v příslušném patře a pustili je dovnitř. Kytara, pivo, káva, zpěv, no a na tom linoleu chyběl v kroužku na pokoji už jen ten táborák. Největší vyvrcholení mělo nastat v podobě výhledu ze střechy třináctipatrové budovy. Jen co ti dva vylezli na lešenářskou konstrukci, tuhle se rozsvítilo v chodbě a zlý pohled a hlas nás poslal spát, čímž jsme se i vyhli vysvětlování, co to je za vetřelce.
(na pokoji panovalo jisté překvapení ze strany spolubydlících)

Itálie se ŠUŘkou 2014

13. dubna 2014 v 13:55 | PM |  Vylety
30.března jsem se zúčastnil školního poznávacího zájezdu na 9 dní do Itálie. Jelo se z Brna autobusem o celkem 36 lidech. Cesta byla dlouhá a náročná, odjíždělo se již v pět ráno (v neděli), přičemž ve čtyři jsem vstával a o půl jedné šel spat.
Vytuhl jsem v autobuse, ale jelikož se kolem mne při cestě skrz Alpy rozléhala velmi krásná panoramata, nechtělo se mi zavírat oči a jen se dívat. Projížděli jsme skrze Tarvijskou úžinu, kudy se v minulosti obchodníci dostávali na jih, jakožto jedno z míst, kde to bylo možné, protože Alpy byly velkou překážkou, samosebou. Dnes na tomto italském území stojí obec Tarvisio založená převážně na turistickém ruchu, a to nejvíce ze strany rakouských obyvatel, jakým je tu poskytován i komfort v podobě velké časti německy mluvících obyvatel, ostatně jako na většině míst Italských Alp, které mimochodem před 1.sv. patřily Rakousku-Uhersku.
Když tato nádhera pominula, bylo načase konečně se protáhnout; první naše zastávka se jmenovala Padova. Ihned jsme si to zamířili do Kaple sv. Antonína, který byl momentálně v lešení, ale to nám nezabránilo kochat se té velkoleposti uvnitř:

-
Layout blogu je optimalizován pro rozlišení obrazovky 1920x1080x72 ob.
-
© PM 2013 - 2014 Nekraďte prosím.
(autorské právo se vztahuje k celému obsahu blogu)
Jsem příznivcem přívětivé komunikace a milerád propůjčím své dejmetomu dílo.
Inspirovali jste se-li snad mnou, neváhejte se se mnou o to podělit, budu velmi potěšen.